Měl v ní kalhoty a blůzu Honořiny nejlepší uniformy. Honor velitelsky pozvedla obočí.
„Komandér Henkeová říkala, že se budete nejspíš chtít pře¬vléknout, madam. A mně bylo samozřejmě jasné—“ MacGui¬ness na to slovo položil až příliš velký důraz, „—že dnes v noci budete chtít vypadat co nejlépe.“
„Já nad sebou nepotřebuji takové dvě kvočny! A díky...“
„Drž!“ Nelítostná ruka ji chytila za bradu, otáčela jí hlavou sem a tam a tampón, který jí naposledy přejel přes rty, zdusil její hlas. Henkeová naklonila hlavu ke straně, aby zhodnotila svou práci, a potom přikývla. „Tak. Uniformu, Macu.“
„Ovšem, madam.“
Honor se vzdala, přesunula Nimitze na MacGuinessovo předloktí a potom současně shodila z ramen blůzu všední uni¬formy a skopla boty. Poprvé si v MacGuinessové přítomnosti uvědomovala své tělo, on však vypadal, že si není vědom žádného důvodu, proč by měla cítit nějaké rozpaky. Honor se v duchu kysele ušklíbla. Po všech těch letech v tělocvičnách a šatnách, kdy posilovala společně s muži, třískala s nimi o zem - a nechávala je třískat o zem se sebou - si najednou už ne¬připadá jako ‚jedna z party‘!
Potlačila nutkání obrátit se k MacGuinessovi zády, když si svlékala kalhoty, a popadla nové se zlatými lampasy na vněj¬ších švech.
„Ale sakra!“ vzdychla Henkeová, když si Honor kalhoty zapínala. „Máš makeup na límci, Honor. Drž!“
Honor znehybněla a prsty Henkeové hbitě cosi upravovaly na stojacím límci její bílé košile.
„Tak!“ prohlásila opět výkonný. „Jenom si dávej pozor, aby sis s ním nehrála a něco nerozvrtala.“