„Kapitáne, tady je komandér Henkeová,“ odpověděl hebký kontraalt a Honor se napřímila ještě rychleji než on. V Mikyiných slovech postřehla formálnost a v pozadí zaslechla admirála Sarnowa vydávat řízné a rychlé povely svému štábu.
„Ano, komandére?“ Paul mluvil, jako by byl stejně překva¬pený jako Honor, nicméně i on postřehl formální ráz situace. „Co se děje?“
„Pokouším se vypátrat kapitána Harringtonovou, pane. Po¬kud vím, měla v úmyslu s vámi povečeřet. Není náhodou ještě u vás?“ otázala se Miky stále stejně chladným, profesionálně neosobním hlasem - budiž jí za to chvála!
Honor se vrhla ven z postele, začala sbírat roztroušené sou¬části uniformy z koberce v kabině. Když zjistila, že Paul rozsvítil a sledoval ji uznalým pohledem, zrudla rozpaky, ale nepříjemné jí to nebylo.
„Ehm, ano,“ řekl své sestřence nevinné. „Myslím, že se prá¬vě chystá k odchodu.“ Honor jen ve spodním prádle a s jednou nohou v nohavici kalhot se na okamžik zastavila, aby mu zahrozila, a on se zlomyslné zašklebil. „Chcete s ní mluvit?“
„Ano, prosím.“
Zvláštní, jak přísně dokáže Miky mluvit, aniž by nějakým postřehnutelným způsobem změnila tón, pomyslela si Honor. Natáhla si kalhoty, posadila se ke komunikátoru, přičemž Paula bokem odstrčila, a na rtech jí zahrál úsměv, když se tak, jak byl nahý, beze studu rozkošnicky protáhl a jeho oči se na ni smály.
„Ano, Miky?“ Nedokázala zabránit, aby jí do hlasu nepro¬nikl nádech veselí, ten však zmizel po další větě Henkeové.
„Kapitáne, admirál Sarnow mě požádal, abych vám spolu s jeho pozdravem vyřídila, že se máte okamžitě vrátit na pa¬lubu.“
„Jistě.“ Honor se zúžily oči. „Vyskytl se nějaký problém?“
„Právě jsme z vlajkové lodě flotily obdrželi zprávu určenou všem, madam. Všichni vlajkoví důstojníci a kapitáni vlaj¬kových lodí se mají neprodleně dostavit na její palubu.“