„Uvědomuji si, že vás tu nechávám hodně na ráně, admi¬rále. Kdyby jednotky admirála Rollinse proklouzly kolem nás dříve, než se přemístíme, abychom vás kryli, budete i po příletu admirála Danislava stát proti velké přesile. Raději bych vás do takové situace nestavěl. Ovšem hlavní funkcí této základny je chránit naše spojence a udržovat kontrolu nad touto oblastí. Kdybychom ztratili Zanzibar, Alizon a Yorik, byl by Hancock prakticky izolovaný a odříznutý od pomoci a v obou těchto případech ztrácí jak význam, tak schopnost přežít.“
„Rozumím, pane.“ Sarnowův úsečný hlas byl prostý jaké¬koliv zlosti, nicméně Honor si všimla, že neřekl, že s Parksem souhlasí.
„Dobře.“ Parks si zamnul kořen nosu a pohlédl na operač¬ního důstojníka svého štábu. „Nuže, Marku, projdeme si tech¬nické podrobnosti.“
„Ano, pane. Myslím, admirále, že bychom nejdříve měli uvážit, jak nejlépe rozdělit doprovodné jednotky, které máme k dispozici, mezi admirála Kostmeyerovou a zbytek naší bo¬jové stěny. Potom...“
Kapitán Hurston pokračoval v řeči řízným profesionálním tónem, avšak Honor ho sotva vnímala. Seděla opřená v křesle, slyšela podrobnosti a zaznamenávala si je pro budoucí použití, ale vlastně je opravdu nevnímala. Cítila, že kapitán Corellová vedle ní je stejné zaražená.
Parks se dopouštěl chyby. S těmi nejlepšími úmysly a ne bez logického opodstatnění, ale chyba to byla. Cítila to stejným způsobem, jako cítila, když se jí složitý taktický problém náhle slil do jediného uceleného bloku.
Mohla se mýlit. Dokonce v to doufala - modlila se, aby se mýlila. Jenže pocity jí říkaly něco jiného. A uvažovala, nakolik bylo Parksovo závěrečné rozhodnutí založeno na logice a na¬kolik na přání, ať už vědomém nebo nevědomém, nechat admi¬rála Marka Sarnowa a obtížného kapitána jeho vlajkové lodi bezpečně odstavené vzadu, aby nerušili klid jeho mysli.

„Mezitím,“ pokračoval Parks neochvějné, jako by jí četl myšlenky, „vy, admirále Sarnowe, zůstanete se svou eskadrou zde v Hancocku jako jádro lehkého operačního svazu. Vaším úkolem bude krýt základnu před útokem, ovšem důležitější je, že Hancock bude nadále sloužit jako svorník celého našeho rozmístění sil. Admirálu Danislavovi tu nechám podrobné roz¬kazy, nicméně pro vaši informaci, abyste se měl o co opřít při plánování, mám v úmyslu jeho bojovou eskadru také ponechat zde. Vy dva tak budete mít dobrou polohu, abyste sloužili jako náš ústřední informační uzel a součastné kryli před přímým útokem Alizon. Naše hlídky u Seafordu posílím další flotilou lehkých křižníků. To by jim mělo dodat dostatečnou sílu ke sledování nepřítele za chodu a odhalování případných klam¬ných změn kurzu. Měly by být schopny vás včas varovat, že máte posílit admirála Kostmeyerovou, kdyby Haven zaútočil na Zanzibar. Uvědomuji si, že budete-li potřebovat pomoc vy, admirál Kostmeyerová bude mnohem hůř dosažitelná, ale po¬kud admirál Rollins neví, že jsme z Hancocku odveleli značné síly, bude muset soustavu před útokem prozkoumat, a tak bychom měli získat čas k návratu jednoho nebo obou odřadů.“
Odmlčel se s pohledem upřeným na Sarnowovu tvář a po¬tom tiše pokračoval.

Admirále Kostmeyerová,“ obrátil se k veliteli Deváté bojo¬vé eskadry, „vy se svými dreadnoughty odletíte do Zanzibaru. Dosavadní ztráty chalífových jednotek mě zneklidňují, a až přesuneme tolik sil do Yoriku, to bude nejsnazší cíl.“
Kostmeyerová přikývla, i když ne úplně šťastně, a Parks se upjatě usmál. „Nenechám vás na konci vaší větve úplně samotnou, admi¬rále. Mám v úmyslu svolat a přeskupit bitevní křižníky admi¬rála Tyrela a co nejrychleji je poslat za vámi. Rozmístěte své senzorové plošiny a vypravujte tyto bitevní křižníky na hlídky podle libosti. Pokud na vás zaútočí velká přesila, vykliďte sou¬stavu, ale pokud to bude možné, zůstaňte semknutí a v kontaktu s nimi, dokud vám nepřijde na pomoc zbytek operačního sva¬zu.“
„Vyklidit soustavu?“ Kostmeyerová nedokázala zcela skrýt překvapení v hlase a Parks se mrazivě usmál.
„Neseme odpovědnost za ochranu Zanzibaru, admirále, a ochráníme jej. Ale jak říká admirál Sarnow, musíme je napad¬nout jako jednotný celek a dobývání soustavy zpátky v plné síle pravděpodobně povede k menším celkovým ztrátám na lidech i na infrastruktuře než zoufalá, ale neúspěšná obrana.“
Honor si kousala vnitřek rtů. Natáhla se, aby pohladila Ni¬mitze po uších. Nemohla než cítit úctu k morální odvaze kte¬réhokoliv vrchního velitele, který nařídí některému ze svých admirálů, aby dobrovolně přenechal spřátelenou hvězdnou soustavu nepříteli. I kdyby měl Parks pravdu a jeho soustře¬děnému uskupení sil by se podařilo získat ji zpátky beze škod, jeho akce by vyvolala pozdvižení a následky pro jeho kariéru by byly katastrofální. Ale bez ohledu na jeho rozhodnost ji představa rozdělení sil před hrozbou možného útoku vyděsila. Všechny její instinkty trvaly na tom, že pokud chtějí přimět nepřítele k akci, má pravdu Sarnow a Parks se mýlí. Ale snad ještě víc ji děsilo, že to stanici Hancock zbavovalo všech dvaatřiceti lodí bojové stěny. Vlastně ji to zbavovalo všeho... kromě Páté eskadry bitevních křižníků.

„Podle všech informací už v ní jsme,“ opáčil Sarnow a Mijazawovi se zachvělo chřípí.
„To stačí, pánové,“ zarazil je Parks tiše. Několik okamžiků na oba muže upíral zrak, potom vzdychl a přejel si rukou po čele.
„V mnoha ohledech, admirále Sarnowe, bych skutečné dal přednost vašemu návrhu,“ řekl a znělo to, jako by ho to přiznání překvapilo. Pak ale zavrtěl hlavou. „Bohužel si myslím, že i návrh vyhnout se další eskalaci má své opodstatnění. A na rozdíl od vás se nedokážu zbavit podezření, že bez ohledu na zákon schválnosti se nás liďáci snaží vylákat z pozic, aby mohli udeřit lehkými silami za našimi zády. Navíc je mou první a hlavní odpovědností ochrana civilního obyvatelstva a terito¬riální celistvosti našich spojenců. Z těchto důvodů se obávám, že předsunuté postavení nepřipadá v úvahu.“
Sarnow kratičce sevřel ústa, ale pak přikývl a opřel se. Admirál Parks se na něj ještě chviličku díval, potom přelétl pohledem Honořinu tvář a pokračoval:
„Dokud nepřijdou Seafordu devět další posily, jsou naše a známé nepřátelské síly v této oblasti přinejmenším vyrov¬nané. Jak ovšem zdůrazňuje admirál Sarnow, nečekaný výpad proti Yoriku by nás mohl obejít, aniž bychom jej zachytili, takže naše nepatrná převaha je ryze akademickou otázkou. Na druhou stranu útok proti Alizonu nebo Zanzibaru by musel směřovat prakticky přes zdejší prostor, což by nám poskytlo vynikající příležitost zachytit jej těsně před jeho cílem.
V souladu s tím,“ zhluboka se nadechl a očividně se rozhodl, „mám v úmyslu převelet eskadry superdreadnoughtů admi¬rála Konstanzakisové a admirála Mijazawy a dreadnoughty admirála Tollivera do Yoriku. Tím přemístíme čtyřiadvacet lodí bojové stěny tak, aby kryly nejzranitelnější oblast naší odpo¬vědnosti v případě, že někdo proklouzne kolem nás, a také ochránily Yorik proti útoku lehčích sil, které by mohly za tímto účelem do daného prostoru proniknout.

„Ta možnost jisté existuje, pane,“ připustil Sarnow. „Jenže kdyby liďáci na takovou akci nasadili slabé síly, museli by čelit téměř jistému zničení, za předpokladu, že by byli zaskočeni. Pokud věnují takovou pozornost zákonu schválnosti, jakou od někoho s jejich zkušenostmi očekávám, silně pochybuji, že by se pokoušeli o přesnou a jemnou koordinaci na vzdálenost tolika světelných let.“
„Takže vy máte za to, že pokud vůbec vpadnou do této ob¬lasti, učiní tak ve velké síle od Seafordu?“
„Víceméně, pane. Nepopírám, že se mohou rozhodnout k něčemu jinému, ale pokud to udělají, jsem přesvědčen, že nasadí takovou palebnou sílu, aby nás podle jejich mínění sta¬čila vyřídit sama o sobě. Za těchto okolností si myslím, že by přece jen bylo lepší krýt naše spojence lehkými hlídkami, zatímco se soustředíme na Seaford. Pokud dostaneme zprávu o útoku podniknutém někde jinde, měli bychom vpadnout tam a rozdrtit seafordské síly dříve, než odpovíme na jakoukoli jinou hrozbu. V dlouhodobém výhledu musí být základním cílem vyrovnat nebo zvrátit jejich převahu celkové tonáže tím, že je co nejrychleji a nejrozhodněji vylákáme do akce za podmínek co nejvýhodnějších pro nás.“
„Mluvíte, jako bychom už byli ve válce, admirále,“ ozval se úsečně Mijazawa.

„Klid, dámy a pánové.“ Admirál Parks se chvíli díval Sarnowovi do očí a potom pokračoval.
„Admirál Sarnow předložil skvělý návrh. Bohužel i admirál Konstanzakisová a admirál Mijazawa mají naprostou pravdu, což jenom dokládá nemožnost vytvoření podrobného plánu při současném nedostatku konkrétních informací. Naše senzorové plošiny mimo soustavu však nezachytily žádnou známku toho, že by liďáci sledovali Hancock, takže podle všeho ani admirál Rollins nemá obdobné informace o nás - když jim naše hlavní palebná síla nesedí na prahu, nezná Rollins naše dispozice. V tom případě nejspíš také hraje jen s dohady, stejně jako já.“
Nasadil další mrazivý úsměv a Konstanzakisová kysele za¬bručela na souhlas.
„Když zaujmeme předsunuté postavení podle vašeho ná¬vrhu, admirále Sarnowe, získáme výhodu, že budeme přesné vědět, co dělají jejich síly na Seafordu devět, a budeme se s ni¬mi moci střetnout ve chvíli, kterou si sami vybereme. To je velké plus. Na druhé straně má admirál Konstanzakisová prav¬du, pokud jde o potenciál pro eskalaci napětí. A co je možná ještě důležitější, budeme-li se soustředit na sílu, o které víme, nezůstane nám tady nic, čím bychom chránili Hancock - nebo naše spojence v oblasti - kdyby sem liďáci vpadli s druhým operačním uskupením. Jestliže budou všechny naše lodě bojové stěny vázány hlídkováním u Seafordu devět, mohou liďáci obsadit kteréhokoliv našeho spojence - popřípadě všechny - s poměrně lehkými silami. V tom případě by Seaford devět byl magnetem, který nás má odlákat v kritické chvíli z pozic. Nemám pravdu?“

„Depeše admirála Caparelliho se sem dostávala týden, dame Christo, a informace, na nichž se zakládá, jsou ještě starší.“ Sarnow obrátil hlavu, aby pohlédl admirálovi do hnědých očí. „Je docela dobře možné - a dokonce pravděpodobné - že se situace mezitím zhoršila. Za takových okolností jsem pře¬svědčen o tom, že potřeba přijmout ‚odůvodněná a vhodná opatření‘ a zajistit, aby admirál Rollins a jeho lodě nemohli opustit Seaford, převáží nad možností, že by naše akce mohla být pokládána za provokaci, zejména pak lidmi, kteří sami krizi rozdmýchávají.“
„Jenže tady mluvíte o blokádě Seafordu,“ namítl admirál Mijazawa. „To není jen provokace; to je vyložený válečný akt.“
„Já nenavrhuji blokádu.“ Sarnowův příjemný tenor zůstával i nadále v poloze rozumné diskuse, ale nepopiratelně se začínal přiostřovat. „Já navrhuji, pane, abychom soustředili síly ve spo¬lečnosti hlídek, které už soustavu pozorují, ne abychom jakým¬koliv způsobem překáželi jejich pohybům. Bohužel, jakmile flotila přejde do hyperprostoru, můžeme jenom hádat, kde se zase vynoří. Podle mého názoru jediný způsob, jak přemístit naši bojovou stěnu soustředěnou a připravenou k akci podle potřeby, je udržet ji v takové blízkosti jejich stěny, aby nás pokud možno nemohli obejít.“

„Rád bych znovu přednesl svůj návrh na předsunuté roz¬místění sil naproti Seafordu, sire Yancey.“ Sarnow pečlivé volil slova - a tón. „I když je pravda, že by naše křižníky na hlídce měly zpozorovat jakýkoliv pohyb jejich sil ze soustavy, stále nám to musí dříve, než budeme moci začít jednat, nějak ozná¬mit. Nejspíš by na tom nezáleželo, kdyby se liďáci vypravili proti Hancocku, protože sem by se naše křižníky měly dostat dříve a včas nás uvědomit. Ale pokud udeří proti některému z našich spojenců v oblasti, bude naše okno pro jejich záchyt mnohem užší. Po pravdě řečeno, kdyby se vrhli na Yorik, neměli bychom prakticky žádnou šanci napadnout je, ještě než vniknou do soustavy.“
Parks se hotovil k odpovědi, avšak admirál Konstanzakisová promluvila dříve.
„Se vší náležitou úctou, sire Yancey, mám stále pocit, že to je chybný tah,“ prohlásila bez obalu. „Admirál Caparelli nám dal výslovný pokyn vyhnout se jakékoliv jednostranné eskalaci. Jak jinak by se ovšem dal nazvat přesun celého operačního svazu k hranicím seafordského prostoru?!“

Kdosi vydal zvuk, který byl silnější než povzdech, ale ještě to nebylo zaúpění a v Parksově chmurném úsměvu se zamihotal náznak skutečného pobavení.
„Ale no tak, dámy a pánové! Kdyby bylo tak snadné odpo¬vědět, mohl by soutěžit každý.“ To vyvolalo tlumené výbuchy nejistého smíchu a admirál spustil ruce a opřel se jedním lok¬tem o stůl.
„To už je lepší. Nuže, všichni chápete, jak citlivá je naše operační oblast. Admiralita si to jistě uvědomuje také. Nane¬štěstí jsme zde my a ne Jejich lordstva. Ta si navíc budou muset poradit i s dalšími ,citlivými‘ oblastmi. Podle mého názoru tedy musíme přepokládat, že to, co máme nyní, plus Osmnáctá BE je všechno, co budeme mít k dispozici, jestli k něčemu dojde. Když vyjdeme z tohoto předpokladu, jaké máme mož¬nosti?“
Pozvedl obočí a přejel své vlajkové důstojníky pohledem. Následovala další chvilka ticha a potom Mark Sarnow zvedl ukazováček na znamení, že se hlásí. Parks nepatrně sevřel ústa, nicméně kontraadmirálovi pokynul.

Polkla a ucítila kolem žaludku ledové sevření strachu. Na rozdíl od většiny důstojníků u tohoto stolu nedávno brutální boj zažila. Přesné chápala, co tato zpráva znamená; oni ne. Ne doopravdy. Nemohli to chápat bez podobné zkušenosti.
„Za daných okolností,“ prolomil mrtvé ticho hlas admirála Parkse, „je na řadě okamžité zvážení našeho postavení a odpo¬vědností. Zejména když přinejmenším část ztrát námořnictva chalífátu Zanzibar lze téměř jistě přičíst vpádům oněch ‚nezná¬mých sil‘.“ Rozhlédl se kolem stolu, pak se opřel a s vědomým klidem si založil ruce na prsou.
„Spolu se zprávou, kterou právě přečetl komodor Capra, jsme obdrželi depeši s podrobným výčtem posil, které admirál Caparelli přiděluje Hancocku. Kromě těžkých i lehkých křiž¬níků v dostatečném počtu k doplnění našich doprovodných eskader a flotily na plný stav, nám admiralita posílá Osmnáctou bojovou eskadru pod velením admirála Danislava.“ Na jedné nebo dvou tvářích se objevil záchvěv úlevy a Parks se sevře¬nými rty usmál.
„Bohužel bude chvíli trvat, než se dreadnoughty admirála Danislava soustředí. Admirál Caparelli odhaduje, že jejich přílet můžeme očekávat nejdříve za tři týdny.
Zároveň,“ pokračoval admirál, nevšímaje si projevů zkla¬mání mezi posluchači, „naše lehké křižníky pokračují v hlíd¬kování na přístupech od Seafordu devět. Třebaže hlídky ohlá¬sily přílet třetí eskadry superdreadnoughtů na tuto základnu, nehlásí žádné významnější změny v operačních schématech Lidového námořnictva. Protože jediné ohlášené incidenty v této oblasti byly útoky na jednotky zanzibarského námořnictva, při nichž liďáci - pokud za to skutečně mohou oni - velmi pečlivě zastírali jakékoliv důkazy spoluviny, může nečinnost admirála Rollinse nasvědčovat tomu, že ještě nejsou připraveni na bez¬prostřední akci v naší operační oblasti. Nebo—“ vycenil zuby v neveselém úsměvu, „—to také může znamenat, že se rozhodli v našem prostoru zahájit rozsáhlý útok a jednoduše si dávají dobrý pozor, aby nám neposkytli nějakou nápovědu o svých záměrech.“

Komodor se na okamžik odmlčel a plošším, hlubším hlasem pokračoval.
„Tuto depeši považujte za upozornění na hrozící válku. Opravňuji vás a nařizuji vám přejít do stupně pohotovosti Alfa dva s oprávněním k palbě Bravo. Bůh vám všem žehnej. Po¬depsán admirál sir Thomas Caparelli, první vesmírný lord Krá¬lovského mantichorského námořnictva, v zastoupení Jejího Veličenstva královny.“
Capra vypnul záznamník, za naprostého ticha jej zlehka položil na konferenční stůl a posadil se. Alfa dva bylo pouhý krok od otevřeného nepřátelství a oprávnění k palbě Bravo do¬volovalo kterémukoliv veliteli eskadry, aby zahájil palbu, třeba i preventivně, pokud věřil, že oblast jemu svěřená je v ohrožení. Tím, že admirál Caparelli tyto rozkazy předal všem velitelům stanic, svěřil formálně spoušť k válce, které se každý důstojník RMN obával už celá desetiletí, do rukou kteréhokoliv mladšího kapitána velícího flotile lehkých křižníků na hlídce u nějaké bezejmenné hvězdné soustavy hluboko v týlu. Honor přeběhl mráz po zádech.

„Děkuji vám všem, že jste se dostavili tak brzy, dámy a pá¬nové. Omlouvám se, že jsem vás svolal tak narychlo. Jak nepo¬chybně předpokládáte, neudělal bych to, kdybych neměl ty nejnaléhavější důvody. Vincente?“
Kývl na komodora Capru a náčelník štábu vstal.
„Dámy a pánové, právě jsme obdrželi naléhavou depeši z admirality.“ Napětí vystoupilo o další stupínek. Komodor za¬pnul záznamník a začal číst:
„Velícímu důstojníkovi stanice Hancock, dále rozesláno všem stanicím a velitelům operačních svazů. Od admirála Thomase Caparelliho, prvního vesmírného lorda. Obdrželi jsme hlášení o rozsáhlých a očividně koordinovaných incidentech podél vnějšího oblouku pohraničních soustav Aliance. Třebaže účast LRH nebyla ve všech případech potvrzena, byly jednotky Lidového námořnictva jednoznačně - opakuji jednoznačně -identifikovány při třech narušeních prostoru Aliance u Candoru, stanice Klein a Zuckermanu.“
Kolem stolu proběhla vlna tichého zvuku, zasyčení kolektivního nadechnutí, avšak Capra pokračoval ve čtení stále stejně vyrovnaným hlasem.
„Do této doby nemáme žádné potvrzené zprávy o přestřel¬kách mezi jednotkami RMN a PN*, avšak svaz PN, který na¬rušil hranice prostoru Zuckermanu, před stažením napáchal značné škody na vnějších senzorových plošinách v jednom kvadrantu. (*PN - People ‘s Navy neboli Lidové námořnictvo.) Kromě toho členské soustavy Aliance utrpěly ztráty na materiálu i na životech při incidentech, které nelze připsat žádné jednoznačně identifikované mocnosti. K dnešnímu datu se potvrzené ztráty RMN zaviněné neznámými útočníky sklá¬dají z torpédoborců Nezkrotný a Smršť a ze zcela zničeného konvoje Mike Golf devatenáct.“
Zvuk, který se ozval tentokrát, nebylo nadechnutí. Bylo to zavrčení, hrdelní a ošklivé, a tvář admirála Parkse se stáhla, když je uslyšel.
„V tomto okamžiku není rozvědka s to nalézt důvěryhodný motiv, který by mohl vést Lidovou republiku k záměrnému vyhledávání konfrontace,“ pokračoval Capra. „Nicméně vzhle¬dem k jednoznačně prokázané účasti PN u Candoru, Kleinu a Zuckermanu nevidíme jinou alternativu než předpokládat přinejmenším možnou - opakuji možnou - odpovědnost LRH za všechny takové incidenty. Na základě toho vydávám pokyn, abyste v oblasti své odpovědnosti učinili veškerá odůvodněná a vhodná opatření. Doporučuji vyhnout se všem akcím, které by mohly vést k jednostranné eskalaci nebo zhoršení situace, vaším hlavním zájmem však musí být bezpečnost vaší oblasti velení a ochrana našich spojenců.“

„Admirále Parksi.“
„Admirále Sarnowe.“ Parks opětoval pozdrav tónem, který v prostředí mimořádné porady flotily zněl až příliš normálně, nicméně napřáhl ruku. Sarnow mu ji stiskl a potom kývl hlavou směrem ke svým podřízeným.
„Dovolte mi, abych vám představil kapitána Harringtono¬vou, pane. Kapitána Corellovou, tuším, už znáte.“
„Ano, znám,“ odvětil Parks a pokynul hlavou Corellové, avšak pohled stále upíral na Honor. Ta vycítila drobné zaváhání, než podal ruku jí. „Vítejte na palubě Gryfa, lady Harringto¬nová.“
„Děkuji, pane.“
„Najděte si, prosím, místa,“ pokračoval Parks, který už opět obrátil pozornost k Sarnowovi. „Očekávám, že admirálové Konstanzakisová a Mijazawa dorazí každým okamžikem, a rád bych začal hned, jak se objeví.“
„Samozřejmě, pane.“ Sarnow kývl hlavou a pokynem ruky poslal své podřízené k velkému konferenčnímu stolu, zatímco sám se zastavil na kus řeči s admirálem, kterého Honor neznala. Ona a Corellová našly křesla označená svými jmény a Honor se rozhlédla kolem, aby se ujistila, že v bezprostřední blízkosti nikdo není.
„Co to má všechno znamenat, Ernie?“ zamumlala tiše. Co¬rellová, podobně jako ona, kolem sebe vrhla rychlý pohled a potom pokrčila rameny.
„Nevím,“ odpověděla. Honor povytáhla jedno obočí a druhý kapitán opět pokrčila rameny. „Opravdu, Honor, já nevím. Jedi¬né, co vím jistě, je, že admirála naštvalo, že admirál Parks—“
Zmlkla, když do křesla po její druhé straně vklouzl další důstojník. Očima poprosila Honor, aby toho teď nechala.
Honor přikývla. Teď na to nebyl ani čas, ani vhodné místo, ale pokud tady je nějaký problém, měla v úmyslu zjistit jaký. A brzy.
V tom okamžiku dovnitř vešli - nebo spíš vběhli - admirál Konstanzakisová a admirál Mijazawa. Konstanzakisová nebyla výrazně menší než Honor, ale měla mohutnější tělesnou stavbu. Váhou ji převyšovala možná o polovinu. Mijazawa měřil sotva metr šedesát a nemohl vážit o mnoho víc než padesát kilo. Vypadali vedle sebe jako mastif a pekinéz, avšak prudký nárůst napětí, k němuž došlo, když si hlavouni uvědomili, že už jsou tu všichni, potlačil jakékoliv sklony k humoru.
Admirál Parks se postavil na své místo. Mlčky sledoval, jak se opozdilci usazují do svých křesel, potom zlehka - a zby¬tečně - poklepal na desku stolu a odkašlal si.

Hlavní brífingová místnost Gryfa byla navzdory své velikosti plná lidí, a když Honor a Corellová vcházely za Sarnowem dovnitř, otáčeli hlavy, aby se na nově příchozí podívali. Byly tam tucty admirálů, komodorů a starších kapitánů, všude se leskly lampasy. Když Honor spatřila ty hektary slavnostních uniforem, které tam na ni čekaly, poslala tiché, avšak hluboké díky Henkeové a MacGuinessovi.
Přepnula své kybernetické oko na mírné zvětšení a prohlí¬žela si shromáždění, k němuž kráčeli. Ve většině tváří spatřila stejný zmatek a zvědavost, jaké cítila sama. Ve většině, ale ne ve všech - a ty, které nevypadaly zmateně, se pokoušely mas¬kovat výraz zlověstně připomínající úzkost, nebo dokonce strach.
Admirál Parks se skláněl nad holodisplejem spolu s něja¬kým komodorem - nejspíš komodorem Caprou, náčelníkem štábu, pomyslela si Honor, když si všimla splétaných šňůr, které mu visely na levém rameni - ale i on při jejich příchodu vzhlédl. Pak zvedl ruku a zarazil Capru uprostřed věty.
Napřímil se a jeho oči se zúžily. Byl příliš daleko, než aby si toho všiml někdo, kdo postrádal výhodu Honořina vylepšeného zraku, avšak ty chladné modré oči na ní na okamžik ulpěly a rty pod nimi se sevřely. Potom Parks přesunul pohled na Sarnowa a ústa se mu sevřela ještě víc.
Honor přepnula oko zpět na normální vidění a vyhladila tvář do pečlivě bezvýrazného vzhledu, nicméně výstražné sig¬nály v její mysli se rozezvonily a Nimitz se neklidně zavrtěl. Takhle se admirál nedívá na někoho, koho vidí rád, pomyslela si a v duchu si přehrála svůj rozhovor s Henkeovou při večeři před týdnem. Nezdálo se, že by měl Parks radost z objevení admirála Sarnowa, ale nejdříve se podíval na Honor. Znamená to snad, že příčinou jeho nelibosti je z nějakého důvodu ona?
Sarnowa podle všeho žádné potenciální nepřátelství z míry nevyvádělo. Vedl Honor a Corellovou po palubě k Parksovi, a když promluvil, jeho hlas zněl uctivě, ale uvolněně.

„Vítejte na palubě, admirále Sarnowe. Lady Harringtonová. Kapitáne Corellová. Jsem poručík Eisenbreiová. Admirál Parks vám skládá svou poklonu a žádá vás, abyste šli se mnou do brífingové místnosti, prosím.“
„Děkuji, poručíku.“ Sarnow jí pokynul, aby je vedla, a Ho¬nor téměř slyšela, jak si Eisenbreiová oddychla úlevou, když je odváděla z galerie přístaviště. Opodál postával další poručík a snažil se tvářit nenápadně. Eisenbreiová na něj kývla a udělala nepatrné pobídkové gesto zpátky ke galerii, kde se pinasa Niké už odpoutávala. Druhý poručík poklusem zmizel, Eisenbreiová svižně odváděla své stádečko pryč a Honor se podařilo - sama nevěděla, jak - zdržet se smíchu, když na ni Corellová pohlédla a zvedla oči v sloup.