Teoreticky by se možnost nalézt obchodní lodě někoho jiného v hyperprostoru a zaútočit na ně měla rovnat nule. Maximální spolehlivý dosah skenerů činí sotva dvacet světelných minut, hyperprostor je rozlehlý, a dokonce ani znalost plánovaného času příletu a odletu konvoje by neměla příliš pomoci.
Jenže teorie někdy selhává. Hyperprostor je rozlehlý, jen¬že prakticky veškerý provoz se soustřeďuje na dálnice jeho gravitačních vln, kde loď získává energii i absurdně vysoké zrychlení pomocí plachet Warszawské. Mezi dvěma hvězdný¬mi soustavami existuje jen omezený počet výhodných tras po gravitačních vlnách a optimální body přestupu jsou známy většině loďstev. Právě tak místa, kterým je kvůli vysoké úrovni turbulence záhodno se vyhnout. Pokud korzár zná itinerář dané lodi, ani nepotřebuje přesné údaje o její trase. Může pravdě¬podobný kurz cíle vypočítat na základě stejných tabulek, jaké má jeho kapitán, dostatečně přesně na to, aby jej mohl přepad¬nout.
I pro ty, kteří nejsou požehnáni takovou předvídavostí, se najdou cestičky. Kapitáni obchodních lodí například většinou dávají přednost přechodu z hyperprostoru do normálního pros¬toru přímo z letu po gravitační vlně. Stojí je to méně energie a přechod hyperstěnou po vlně snižuje namáhání konstrukce i fyziologický stres. Což znamená, že korzáři často číhají v mís¬tech, kde se přírodní gravitační vlny protínají s hyperlimity hvězd, až jim kořist sama vpochoduje do rány.
A když všechno ostatní selže, vždycky existuje ještě me¬toda slepé náhody. Lodě jsou nejzranitelnější při přechodu do normálního prostoru a těsně po něm. Mají nízkou základní rychlost, senzorové systémy dosud třídí náhlý příval informací o n-prostoru kolem a asi deset minut nemohou v případě tísně přejít zpátky do hyperprostoru a utéci, dokud se nezotaví jejich hypergenerátory. Běžnou normou, ne-li přímo neporušitelným pravidlem je vynořit se v rovině ekliptiky, takže trpělivý korzár může uvést svou loď na oběžnou dráhu kolem hvězdy přímo na hranici hyperlimitu, stáhnout výkon (a emise) na minimální úroveň a jednoduše jen čekat, dokud se uvnitř jeho meze mož¬ného útoku nevynoří neopatrná nákladní loď. Když válečnou loď neprozradí emise, je něco tak malého krajně obtížné zpo¬zorovat a první známkou potíží mnoha nešťastných kapitánů obchodních lodí byl až dopad první salvy střel.

„To nemůžeme úplně vyloučit, pane, ale ani admirál Pierre neznal svůj cíl, dokud nerozpečetil tajné rozkazy. A poicterská část operace proběhla bez zádrhelů. Komodor Juranovič vyřídil křižník třídy Hvězdný rytíř přesně tam, kde čekal, že jej najde. Jak vidíte,“ ukázal Perot na informace zobrazené pod jmény lodí, které podnikly nálet na Poicters, „utrpěl vetší škody, než jsme doufali - obávám se, že Barbarossa a Sindžar stráví ně¬jaký čas v docích - ale nic neukazovalo na to, že by měli nějaké podezření. Jelikož obě části akce podléhaly naprosto stejnému rámci utajení, náš nejpravděpodobnější dohad je, že nevěděli ani o Pierrově příletu.“
„Takže to připisujete náhodě,“ řekl Parnell bezvýrazně a Perot nepatrně pokrčil rameny.
„V této chvíli to nemůžeme připsat ničemu jinému, pane. Příští týden bychom měli získat z Talbotu další sérii záznamů a z nich bychom mohli vyčíst alespoň něco. Ptáčci ostatně pokrývají celou oblast, kde se přepad měl uskutečnit.“
„Hm.“ Parnell si mnul bradu stále usilovněji. „Nějaká reak¬ce z Mantichory?“
„Výslovná ne, ale uzavřeli Křižovatku našim lodím. Bez jakéhokoliv formálního vysvětlení vypověděli z prostoru Aliance všechny naše diplomatické kurýrní čluny a začali sle¬dovat a obtěžovat naše konvoje prolétající teritoriem Aliance. V Casce došlo k incidentu, ale nejsme si jisti, kdo jej začal. Casca sice není oficiálním členem Aliance, ale odjakživa se klonila spíš k Mantichoře a někteří z mých analytiků si myslí, že operace fáze jedna Caskany dotlačily k tomu, aby vyhlásili poplach a požádali o mantichorskou ochranu. Náš místní velitel se dostal do přestřelky na dálku s manťáckou křižníkovou eskadrou a potom práskl do bot.“ Perot znovu pokrčil rameny. „Těžko mu něco vyčítat, pane. Neměl nic těžšího než torpédo¬borec, a kdyby zůstal a bojoval naostro, smetli by ho.“
Parnell přikývl, vyrovnaněji, než se cítil. Situace se vyostřovala a Mantichora začala opětovat tlak, ale nepodávala žádné oficiální diplomatické protesty. To mohlo být dobré i špatné. Mohlo to znamenat, že přesně vědí, co se děje, a rozhodli se mlčet, aby utajili svou reakci, dokud ji nebudou mít připra¬venou. Jenže to stejně dobře mohlo znamenat, že nevědí, co se děje... nebo jak velký průšvih je čeká. Pokud prostě jen usoudili, že ty incidenty a provokace mohou být začátkem nějaké větší operace, mohou se zdržovat protestů, dokud ne¬zjistí, co obnášejí.
V každém případě zjevně usoudili, že protesty nejsou k ni¬čemu, a způsob, jakým nyní jejich síly reagovaly na celé ša¬chovnici a ne jen v několika místních případech, rozhodně dával najevo, že jejich velitelé stanic dostali nové rozkazy. Útržkovitá hlášení o pohybech jejich lodí zase nasvědčovala tomu, že také přeskupují své jednotky, aby tyto rozkazy, ať už jsou jakékoliv, podpořily. Teď jen aby těmi škatulemi zahýbali dostatečně...
Vzpomněl si na naprostý nedostatek nových údajů ze Seafordu devět a ušklíbl se.
„Dobrá, dámy a pánové,“ řekl konečně a obrátil se ke svému štábu. „Jdeme na to.“
Zamířil v čele svých podřízených k brífingové místnosti, kde komodor Perot začal s podrobným přehledem situace. Par¬nell pečlivé naslouchal, příležitostně pokýval hlavou a hluboko v nitru cítil, že okamžik konečného rozhodnutí se blíží s kaž¬dým úderem srdce.

„To nemůžeme úplně vyloučit, pane, ale ani admirál Pierre neznal svůj cíl, dokud nerozpečetil tajné rozkazy. A poicterská část operace proběhla bez zádrhelů. Komodor Juranovič vyřídil křižník třídy Hvězdný rytíř přesně tam, kde čekal, že jej najde. Jak vidíte,“ ukázal Perot na informace zobrazené pod jmény lodí, které podnikly nálet na Poicters, „utrpěl vetší škody, než jsme doufali - obávám se, že Barbarossa a Sindžar stráví ně¬jaký čas v docích - ale nic neukazovalo na to, že by měli nějaké podezření. Jelikož obě části akce podléhaly naprosto stejnému rámci utajení, náš nejpravděpodobnější dohad je, že nevěděli ani o Pierrově příletu.“
„Takže to připisujete náhodě,“ řekl Parnell bezvýrazně a Perot nepatrně pokrčil rameny.
„V této chvíli to nemůžeme připsat ničemu jinému, pane. Příští týden bychom měli získat z Talbotu další sérii záznamů a z nich bychom mohli vyčíst alespoň něco. Ptáčci ostatně pokrývají celou oblast, kde se přepad měl uskutečnit.“
„Hm.“ Parnell si mnul bradu stále usilovněji. „Nějaká reak¬ce z Mantichory?“
„Výslovná ne, ale uzavřeli Křižovatku našim lodím. Bez jakéhokoliv formálního vysvětlení vypověděli z prostoru Aliance všechny naše diplomatické kurýrní čluny a začali sle¬dovat a obtěžovat naše konvoje prolétající teritoriem Aliance. V Casce došlo k incidentu, ale nejsme si jisti, kdo jej začal. Casca sice není oficiálním členem Aliance, ale odjakživa se klonila spíš k Mantichoře a někteří z mých analytiků si myslí, že operace fáze jedna Caskany dotlačily k tomu, aby vyhlásili poplach a požádali o mantichorskou ochranu. Náš místní velitel se dostal do přestřelky na dálku s manťáckou křižníkovou eskadrou a potom práskl do bot.“ Perot znovu pokrčil rameny. „Těžko mu něco vyčítat, pane. Neměl nic těžšího než torpédo¬borec, a kdyby zůstal a bojoval naostro, smetli by ho.“
Parnell přikývl, vyrovnaněji, než se cítil. Situace se vyostřovala a Mantichora začala opětovat tlak, ale nepodávala žádné oficiální diplomatické protesty. To mohlo být dobré i špatné. Mohlo to znamenat, že přesně vědí, co se děje, a rozhodli se mlčet, aby utajili svou reakci, dokud ji nebudou mít připra¬venou. Jenže to stejně dobře mohlo znamenat, že nevědí, co se děje... nebo jak velký průšvih je čeká. Pokud prostě jen usoudili, že ty incidenty a provokace mohou být začátkem nějaké větší operace, mohou se zdržovat protestů, dokud ne¬zjistí, co obnášejí.
V každém případě zjevně usoudili, že protesty nejsou k ni¬čemu, a způsob, jakým nyní jejich síly reagovaly na celé ša¬chovnici a ne jen v několika místních případech, rozhodně dával najevo, že jejich velitelé stanic dostali nové rozkazy. Útržkovitá hlášení o pohybech jejich lodí zase nasvědčovala tomu, že také přeskupují své jednotky, aby tyto rozkazy, ať už jsou jakékoliv, podpořily. Teď jen aby těmi škatulemi zahýbali dostatečně...
Vzpomněl si na naprostý nedostatek nových údajů ze Seafordu devět a ušklíbl se.
„Dobrá, dámy a pánové,“ řekl konečně a obrátil se ke svému štábu. „Jdeme na to.“
Zamířil v čele svých podřízených k brífingové místnosti, kde komodor Perot začal s podrobným přehledem situace. Par¬nell pečlivé naslouchal, příležitostně pokýval hlavou a hluboko v nitru cítil, že okamžik konečného rozhodnutí se blíží s kaž¬dým úderem srdce.

Velký operační sál základny DuQuesne byl vybaven ještě bohatěji než Ústřední plánování doma v Oktagonu a Parnellův štáb stál v mlčenlivém půlkruhu za admirálovými zády, zatímco ten studoval situační panely. Věděl, že to některým jeho štáb¬ním důstojníkům jde na nervy, ale nedělal to proto, že by snad nevěřil jejich schopnostem. Kdyby jim nevěřil, především by vůbec nebyli tady, ale i ti nejlepší se dopouštějí chyb. Za svou kariéru už jich vychytal slušnou řádku, a třebaže věděl, že si nedokáže zapamatovat všechno dopodrobna, za desetiletí služ¬by už se vycvičil natolik, aby získal celkový přehled.
Potvrzené zprávy o rozmisťování manťáckého námořnictva byly skrovnější, než v co doufal, ale ty, které byly k dispozici, vypadaly nadějně. Podél celé hranice se objevovaly známky přesunů a operace Argus přinesla lepší výsledky, než očekával, když se poprvé seznámil s jejím návrhem. Argus nebyl sice tím nejrychlejším způsobem hromadění informací, nicméně údaje, které přinesl, byly překvapivé podrobné a právě získání podrobných znalostí obvyklých operačních postupů manťáků bylo klíčem k tomu, aby operace fungovala. Kromě toho, při¬znal si, se díky Argusu cítí lépe. Neustále lepší mantichorská technika už začala v Parnellových očích nabývat sisyfovských rozměrů, a proto ho potěšilo, když viděl, jak se víra manťáků ve vlastní technickou převahu obrací proti nim jako bumerang.
S uspokojením si všiml příletu čerstvých mantichorských sil do Zuckermanu, Dorcasu a Minetty a z dalších hlášení vy¬plývalo, že RMN podstatně posílila doprovodné síly a po¬hraniční hlídky. To bylo dobře. Každá loď přidělená k těmto činnostem znamenala o jednu loď méně tam, kde by mu pře¬kážely, až dojde na lámání chleba.
Už méně ho potěšily informace ze Seafordu devět. Samotná velikost prostoru té prokleté Aliance pochopitelně znamenala, že jsou zastaralé, jenže naneštěstí byly i neurčité. Nu, Rollins ví, jak je situace kritická; nepochybně už na zpřesnění údajů pracuje, pokud to již neudělal.
Velitel námořnictva přelétl očima poslední odhady (spíše dohady, opravil se kysele) rozvědky ohledně současné síly mantichorské Domovské flotily. Neexistoval způsob, jak po¬tvrdit jejich přesnost, ale to zatím nebylo důležité.
Obrátil se k výsledkovým tabulím, na nichž byly zazna¬menány akce první a druhé fáze narušování prostoru a dosud ohlášené výsledky, a poprvé od vstupu do velitelského ústředí se zamračil a ohlédl se přes rameno.
„Komodore Perote.“
„Pane?“ ozval se jeho náčelník štábu.
„Co se stalo v Talbotu?“ otázal se Parnell a Perot se nešťast¬né zašklebil.
„Nevíme, pane. Manťáci o tom neřekli ani slovo, ale lodě admirála Pierra musely vlétnout do nějaké pasti.“
„Něco dost ošklivého, aby je to dostalo všechny?“ zamumlal Parnell napůl sám pro sebe a Perot ještě nešťastněji přikývl.
„Muselo to být něco takového, pane.“
„Ale jak k tomu mohlo dojít?“ zamnul si Parnell bradu a za¬mračil se na nic neříkající nápis ‚NEZVĚSTNÝ‘ u jmen čtyř nejlepších bitevních křižníků PN. „Měl být schopen vyhnout se čemukoliv, s čím nemohl bojovat. Že by věděli, kdy a kde se ukáže?“

KAPITOLA OSMNÁCTÁ
Admirál Parnell vyhlížel z průzoru, zatímco jeho raketoplán dosedal na DuQuesneově ústředním kosmoportu, hlavním přistávacím zařízení třetí největší základny námořnictva LRH. Rozlehlý komplex vojenských objektů, pojmenovaný po hlav¬ním architektovi rozrůstání republiky v impérium, byl hlavním - a vlastně jediným - průmyslem na Enki, jediné obyvatelné planetě soustavy Barnett. Na Enki trvale sídlil více než milion námořních pěšáků a příslušníků námořnictva, soustava se ježila válečnými loděmi všech velikostí a všechno střežily obrovské stacionární pevnosti.
Parnell si ty válečné lodě prohlížel z můstku těžkého křiž¬níku, který ho do Barnettu dopravil. Udělaly na něj dojem, ale nebyl to jeho jediný pocit, neboť si uvědomoval riziko, kterému se zavázal své loďstvo vystavit, a nelíbilo se mu to.
Jak řekl před několika měsíci prezidentu Harrisovi, vlastně vůbec nechtěl dobývat Mantichoru. Na rozdíl od ostatních obětí Havenu mělo Hvězdné království čas i vhodné vedení na to, aby se připravilo. Navzdory zmatenému pacifismu některých politiků byli jeho obyvatelé vcelku semknutí za tvrdošíjnou, ba až posedle odhodlanou královnou, jeho bohatství mu do¬volilo vybavit se děsivou palebnou silou a samotná šíře jeho spojeneckého systému stavěla Lidové námořnictvo před hrozbu o úplné nové dimenzi. Na rozdíl od jednotlivých soustav, které Haven dobyl v minulosti, neexistovala žádná rychlá a hladká cesta, jak Alianci vyřídit. Jedinou možností byl přímý úder na její srdce, jenže rozvinout útok na Mantichoru, aniž by si loďstvo zajistilo boky a týl, si říkalo o katastrofu.
Ne, jestli chtějí Hvězdné království, musí o ně bojovat. A jako první krok musí prorazit jeho hraniční obranu a přitom zničit podstatnou část jeho loďstva.
Když se podvozek dotkl země, admirál vstal ze sedadla. Zvedl svůj úřední kufřík, pokynul bezpečnostnímu týmu, který jej doprovázel na každém kroku, a vydal se dolů po rampě raketoplánu s úsměvem, jímž maskoval své obavy z budouc¬nosti.

„Ani já ne.“ Parks se odvrátil od hlavního displeje a s po¬vzdechem klesl do velitelského křesla. „Ale dokud Rollins Hancock neprozkoumá, bude nutně předpokládat, že jsme se soustředili zde. A za poslední měsíce nebyl v průzkumu nijak aktivní. Nemůže vyslat hlavní síly na podporu průzkumných oddílů, aniž by to naše hlídky zachytily. A pokud vyšle prů¬zkumníky bez podpory, Sarnow je může vyhmátnout dříve, než se dostanou tak blízko, aby zjistili, že tu nejsme. A i kdyby se mu to nepodařilo, bude jim cesta trvat tři nebo čtyři standard¬ní dny každým směrem, než podají hlášení, a potom musíme počítat další tři nebo čtyři dny do příletu Rollinse. My můžeme být z Yoriku zpátky za tři - to je sedm od chvíle, kdy se některá z našich hlídek v seafordském prostoru vydá do hyper, aby nám ohlásila, že se flotila dala do pohybu.“
„Osm, pane,“ opravil ho Capra tiše. „Budou ji muset sledo¬vat dostatečně dlouho na to, aby potvrdili, že nemíří k Yoriku, než se budeme moci hnout.“
„No dobře, tak osm,“ pokýval Parks unaveně hlavou. „Kdy¬by je Sarnow dokázal na čtyři dny zaměstnat...“
Hlas mu odumřel a on téměř prosebně pohlédl svému náčel¬níkovi štábu do očí. Čtyři dny. Neznělo to tak hrozně – pokud jste nebyli eskadrou bitevních křižníků stojící proti čtyřem eskadrám lodí bojové stěny.
„Je to moje rozhodnutí,“ ozval se Parks nakonec. „Možná je špatné. Doufám, že ne, ale ať už dobré nebo špatné, budu s ním muset žít. A liďáci alespoň ještě neví, co máme za lubem. Jestli sebou Danislav pohne a dorazí sem dříve, než na to přijdou, on a Sarnow budou mít slušnou šanci.“
„A alespoň budou mít dost místa na to, aby vyzvedli sta¬vební dělníky, kdyby museli uprchnout,“ řekl Capra stále týmž tichým hlasem.
„A vyzvednou dělníky, když budou muset uprchnout,“ při¬svědčil Parks a s povzdechem zavřel oči.

Mohutné eskadry zmizely beze stopy v pustinách hyper¬prostoru a úkol, který právě opustily, po nich převzala hrstka bitevních křižníků.

„Možná. Ale co byste na jeho místě udělal vy?“ ponoukal ho Cartwright.
„Nesprávná premisa. Já nejsem na jeho místě. Rád bych si myslel, že bych si na jeho místě poradil sám, ale nemohu si tím být jist. Hlava, která nosí viceadmirálský baret, je obtížena odpovědností, Joe.“
„Pěkný úhybný manévr, pane,“ opáčil Cartwright kysele a Sarnow pokrčil rameny.
„Součást popisu práce, Joe. Součást popisu práce.“ Znovu zívl a unaveně zamával Corellové. „Potřebuji si zdřímnout, Ernie. Pohlídejte mi s dame Honor na pár hodin podnik, ano? Řeknu stevardovi, aby mé vzbudil včas na tu poradu o obran¬ných cvičeních.“
„Jistě, pane,“ řekla Corellová a Honor jí sekundovala přikývnutím.
Admirál odkráčel z můstku bez obvyklé energie napjaté pru¬žiny, kterou si s ním Honor spojovala, a jeho tři podřízení na sebe pohlédli.
„Tak vypadá člověk,“ ozvala se kapitán ctihodná Ernestina Corellová tiše, „kterého právě nádherně vyšplouchl jeho vlastní velitel.“

Viceadmirál Parks stál, sledoval displej, na němž se začaly rozbíhat vektory jeho oddílů, a tvářil se zachmuřeně. Nelíbilo se mu, co právě udělal. Kdyby liďáci vpadli na Sarnowa dříve, než dorazí Danislav...
S mentálním pokrčením ramen tu představu potlačil. Sku¬tečnost, že Sarnow má možná pravdu a že sám sebe přesvědčil k nikoliv optimální reakci, mu dělala starosti, jenomže tu bylo příliš mnoho neznámých, příliš mnoho proměnných. A Sar¬now je až zatraceně příliš agresivní. Parks si dovolil drobné odfrknutí. Není divu, že kontradmirál tak dobře vychází s Har¬ringtonovou! Nu, když už musí jednu ze svých eskader pověřit možným bojem na život a na smrt, alespoň vybral tu, která má pro takový úkol nejvhodnější velitelský tým.
Pokud by se ovšem ukázalo, že udělal chybu, neusínalo by se mu proto o nic líp.
„Admirál Kostmeyerová na svém vektoru dosáhne hyper¬limitu za dvacet minut, pane. My jej dosáhneme třiasedmdesát minut po ní.“
Parks při hlášení velitele štábu vzhlédl. Capra po zpracování přívalu nejčerstvějších údajů vypadal ještě vyčerpaněji, než jak se cítil admirál. Oči měl podlité krví, ale byl čerstvě oholen a jeho uniforma vypadala, jako by si ji byl oblékl sotva před deseti minutami.
„Povězte mi,“ řekl Parks tiše. „Myslíte si, že jsem se rozhodl správně?“
„Upřímně, pane?“
„Jako vždycky, Vincente.“
„V tom případě, pane, musím říct, že... nevím. Prostě ne¬vím.“ Na způsobu, jakým komodor potřásl hlavou, bylo vidět, že si na něm únava vybrala daň. „Jestli liďáci opravdu obejdou Hancock zezadu, aby dobyli Jelcin, Zanzibar a Alizon, budeme mít spoustu času je vypráskat, i když nám Seaford bude ohro¬žovat týl. Ale současně se vzdáme iniciativy. Jenom reagujeme, místo abychom my tlačili je.“ Pokrčil rameny. „Možná kdy¬bychom věděli víc o tom, co se děje jinde, mohli bychom to lépe posoudit. Ale musím vám říct, pane, že nejsem právě nadšený z toho, že necháváme Hancock tak odkrytý.“

„To mu čirou náhodou uniklo, že?“ zamumlala kapitán Corellová a tentokrát se Sarnow uchechtl. Nebyl to příjemný zvuk, nicméně se v něm objevil zárodek skutečného humoru a Honor, která byla svědkem jeho dosavadní sebevědomé fasády na po¬radách eskadry, ucítila zvláštní pohnutí.
„Všiml jsem si,“ přisvědčil a s mohutným zívnutím se pro¬táhl. „Na druhou stranu má pravdu, pokud jde o relativní hod¬notu Hancocku. Když ztratíme všechny spojence v oblasti, už tady základnu nebudeme potřebovat. Navíc jej stejně nedokᬞeme udržet, pokud zahájí důkladnou blokádu, aby nás odřízli od týlu, a udeří na nás naplno. Kromě toho admirál musí po¬stavit možnou ztrátu třiceti nebo čtyřiceti tisíc Mantichořanů v Hancocku proti riziku hrozícímu miliardám obyvatel obyd¬lených soustav, kvůli jejichž obraně jsme tady.“ Zavrtěl hlavou. „Ne, tuhle část jeho vývodů zpochybňovat nemohu. Je to chlad¬nokrevný kalkul, pod to se vám klidně podepíšu, ale admirál někdy chladnokrevný být musí.“
„Ale mohl se tomu vyhnout, pane.“ Hlas Corellové zabar¬vila uctivá neústupnost a Sarnow se po ní ohlédl.
„Ale no tak, Ernie. Já jsem jeho nejnižší admirál. Člověk u pa¬ty totemu snadno může vyžadovat agresivní reakci - obzvlášť když to nebude jeho hlava, která padne, když se velitel zařídí podle jeho rady a vybouchne. A dame Christa také měla prav¬du, když mluvila o potenciálu pro srážku, kterou si ani jedna strana doopravdy nepřeje.“