3. krátká vítězná válka

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
„Stále nic.“
Sir Yancey Parks znovu obešel rychlým krokem svůj vlajko¬vý můstek a členové jeho štábu se horlivě věnovali rutinním úkolům, aby se mu náhodou nepřipletli do cesty. Všichni kromě komodora Capry, který admirála pozoroval s pečlivé bezbar¬vým výrazem.
„Nesnáším čekání na to, co udělá ten druhý,“ soptil Parks.
„Nejspíš právě proto to dělají, pane,“ opáčil Capra klidným hlasem. Parks si odfrkl.
„Samozřejmě, že ano! Jenomže ani to, že to vím, mi situaci bohužel nijak neulehčuje.“ Parks přestal rázovat sem a tam a upřel pohled do holosféry. CIC ji přepnulo na astrografický režim, a tak ukazovala řídce rozeseté hvězdy v jeho oblasti velení a poslední údaje o spřátelených i nepřátelských silách. Admirál hněvivě pohodil bradou k světelné tečce Seafordu devět.
„Ten parchant přesné ví, co má v plánu,“ řekl hlasem ztlu¬meným tak, aby ho slyšel jenom komodor Capra. „Ví, kdy se chce dát do pohybu, kdy to hodlá udělat a jak to hodlá provést, a jediné co vím já, je, že ze všech těch věcí nevím ani jednu.“
Znovu zmlkl, hryzal si ret a pálila ho žáha. Začínal zjišťo¬vat, že štábní a polní cvičení, při kterých není v sázce víc než jeho pověst a kariéra, jsou jedna věc, zatímco skutečné operace jsou něco úplně jiného - jde při nich o život, a to nejen váš, ale i vašich posádek a dost možná i vašeho království.
Byl to nepříjemný objev... a přiměl ho pochybovat o vlast¬ních schopnostech.
Vzdychl a silou vůle se donutil uvolnit napjaté svalstvo. Potom se obrátil, aby pohlédl Caprovi přímo do očí.
„Měl Sarnow pravdu?“ zeptal se a komodor nejistě pokrčil rameny.
„Můj názor znáte, pane. Zneklidňuje mě, že Hancock zůstal tak oslabený, ale jestli máme zaujmout ofenzivní nebo defen¬zivní postavení...“ Znovu pokrčil rameny, tentokrát téměř bez¬mocně. „Prostě nevím, pane. Nejspíš i na mne už doléhá to čekání.“
„Ale začínáte si myslet, že měl pravdu, je to tak?“ naléhal Parks. Komodor sklopil oči, potom se zhluboka nadechl a při¬kývl.
Parks sevřel ústa, obrátil se zády ke sféře a založil ruce za zády.
„Kdyby mě někdo potřeboval, Vincente, budu ve své ubi¬kaci,“ řekl tiše a pomalu odešel z můstku.

PNS Alexandr se na další obhlídce družic Argus zvolna sunul po vnějším okraji soustavy Yorik. S ohledem na síly, které zde manťáci normálně udržovali, to měla být běžná rutina, jenomže taktický displej Alexandra teď rudě plál gravitorovými zdroji a kapitán na něj užasle poulila oči.
„Co to, sakra, je, Leo?“ zeptala se komandér Trentová svého taktického důstojníka.
„Nemám nejmenší tušení, madam,“ odpověděl taktický důstojník upřímně. „Vypadá to jako hlídky kolem operačního svazu, ale překvapuje mě, co dělají tady. Něco takového bych spíš čekal u Hancocku.“
„I já,“ opáčila Trentová kysele a ohlédla se po komandér-poručíku Ravenovi. Její výkonný měl právě službu důstojníka hlídky a seděl ve velitelském křesle uprostřed můstku, ale vě¬noval pozornost spíš kapitánovi než displejům.
„Co si o tom myslíte, Jásire?“ zeptala se ho a on jen bez¬radně pokrčil rameny.
„Myslím, že bychom měli raději přerušit sběr dat, madam,“ odpověděl opatrným tónem člověka, který dobře věděl, co tohle rozhodnutí bude znamenat pro jejich kariéry. „Je tu příliš velký provoz a operují velmi energicky. Stačí, aby se jeden z nich vyskytl na špatném místě...“
Zašklebil se a Trentová přikývla. Raven měl pravdu. Jenže přítomnost tolika manťáckých lodí naznačovala, že se v Yoriku děje něco neobvyklého, a proto pro ně byly údaje ze sítě Argus ještě důležitější. A přesně to si budou myslet i u případného vyšetřovacího soudu.
Opřela se jedním ramenem o kryt taktického displeje, za¬vřela oči a přemýšlela. Alexandru hrozí minimální riziko; nacházeli se stále vně hyperlimitu a gravitorový klín mohli vztyčit za necelé dvě minuty. Hypergenerátorům by to trvalo o něco déle - stopa po pohotovostním přechodovém poli byla jednoduše příliš silná, než aby se včas rozptýlila - nicméně Alexandr stále mohl zmizet dříve, než by se cokoliv dostalo tak blízko, aby mu to mohlo ublížit. Ne, riziko hrozilo přede¬vším samotné síti Argus. Kdyby byli odhaleni, manťáci by se jistě divili, proč lehký křižník PN čenichá takhle daleko od centra soustavy. A pokud by je něco přimělo k aktivnímu hledá¬ní, ani maskovací systémy solariánské výroby by nedokázaly plošiny spolehlivě ochránit.
„Budeme v operaci pokračovat,“ řekla konečně. „Beztak nemůžeme vztyčit klín, aniž bychom riskovali odhalení, takže jsme nuceni letět dál. Ale chci, aby lidé u senzorů měli oči na stopkách. Jestli bude v oblasti přenosu třeba jen náznak něčí přítomnosti, sběr dat přerušíme.“

Komandér Tribeca se pohodlně uvelebil ve svém velitelském křesle, a zatímco pozoroval displeje, v duchu se pochechtával a dělal dlouhý nos na kapitána sira Rolanda T. Edwardse.
HMS Šíp a dva další torpédoborce z téže divize dostaly pro toto cvičení roli útočníků a právě v tomto okamžiku Šíp a Útok pilně předstíraly, že jsou jen prázdnými děrami ve ves¬mírném prostoru, zatímco je zbytek flotily hledal. Všechny systémy byly staženy na nezbytné minimum, zatímco pasivní senzory sledovaly zbývajících devět torpédoborců a lehký křižník, který se za nimi valil v roli ,obchodní lodě‘. Za několik hodin se celý ,konvoj‘ dostane na dostřel řízených střel a sen¬zory všech těch torpédoborců byly zaměřené naprosto špatným směrem. Na oficiálním vyhodnocení výsledků se bude pár lidí ošklivě stydět, pomyslel si škodolibě.
Bylo pochopitelné vždycky možné, že se některá z dalších plechovek pro jistotu zaměří i na druhou stranu a podívá se směrem k němu, ale i tak bylo nepravděpodobné, že ho zpozo¬rují. Kdyby ho zpozorovali, musel by se dát na útěk s maxi¬málním zrychlením a doufat ve štěstí, ale to byl scénář až pro ten nejhorší případ a nevypadalo to, že by na něj došlo. Kapitán Edwards očividně usoudil, že se Tribeca se nachází po jeho vnější straně, a on mu v tom malinko pomohl. Někde tam vzadu se nacházela Léčka, třetí torpédoborec Tribekovy divize, která záměrně nechávala uniknout pečlivě zvolené úryvky falešné komunikace divize, takže byl Edwards určitě přesvědčen, že zaměřil polohu celé divize.
Tribeca se při tom pomyšlení potichu ušklíbl. Edwards je nadutý pitomec. Ani ho nenapadne, že by ho někdo mohl přechytračit, a—
„Promiňte, skippere, ale právě jsem zachytila něco zvlášt¬ního. Jako... Už je to tu zase.“
„Cože?“ Tribeca otočil křeslo ke svému taktickému důstoj¬níkovi a svraštil obočí. „Co je tam, Becky?“
„Nevím, pane. Je to jako...“ Nechala hlas vyznít do neurčita, zavrtěla hlavou a podívala se na spojovacího důstojníka. „Hale, zaměř nula osm nula na jedna dva nula. Myslím, že je to ko¬munikační laser.“
„Pracuji na tom,“ odpověděl spojovací důstojník a Tribeca se zamračil ještě víc.