„Alespoň že nám nechali gondoly a minonosky,“ pozname¬nal operační důstojník a tentokrát zabručel Sarnow. Admirál po dlouhou, zamlklou chvíli zamyšleně hleděl do displeje a po¬tom vzdychl.
„Ano, Joe, nechali, ale nevím, jestli nám k čemu budou.“ Obrátil se zády k displeji, ale zdálo se, jako by se k tomu musel nutit. Pohlédl na Honor. Knír se mu prohnul v úsměvu, avšak jeho tvář vyhlížela unaveněji a sešleji než kdykoliv předtím.
„Tím nechci vaše návrhy nijak shazovat, Honor,“ řekl tiše a ona přikývla. Nevypouštěl čestný titul ,dame’ často. Ale kdykoliv to udělal, naslouchala mu velmi pozorně, protože už zjistila, že v takovém případě nemluví pouze s kapitánem vlaj¬kové lodi, nýbrž se svým taktickým alter ego.
„Ten nápad s minonoskami je skvělý,“ pokračoval, „a vy a Ernie jste měly pravdu, když jste poukázaly na to, že bychom mohli modifikovat systém řízení palby tak, aby zvládl i gondoly. Jenže i když je Houseman možná vůl - ale kruci, i když je to vůl jak anděl - má také pravdu. Můžeme je sice ze začátku zmást prací nohou, dokonce jim uštědřit i pár dobrých direktů na solar, které nebudou čekat, ale jestli sem vpadnou s loděmi bojové stěny a prostě poletí kupředu, je z nás sekaná.“
„Můžeme přece vždycky opustit soustavu, pane,“ navrhl Cartwright kysele. „Ostatně pokud je admirál Parks ochoten vzdát se Zanzibaru, těžko si bude moci stěžovat, když podnik¬neme, ehm, taktický ústup z Hancocku.“
„To zní skoro jako podněcování ke vzpouře, Joe.“ Sarnow se znovu unaveně usmál a zavrtěl hlavou. „Jenže to bohužel nepůjde. Víte, admirál přehlédl několik bodů - třeba jak evakuujeme personál základny, když se stáhneme.“
Honořino srdce sevřel ještě hlubší a mrazivější chlad, pro¬tože o této myšlence se ze všech sil snažila nepřemýšlet. Díky neustálému rozšiřování kapacit Hancocku počet pracovníků na stanici značně vzrostl a nevzhledná opravárenská základna se stala domovem téměř jedenácti tisíc mužů a žen. Eskadra a do¬provodné jednotky jich mohly vzít na palubu šedesát až sedm¬desát procent - pokud ovšem předtím nebude v boji ztracena nebo vážně poškozena žádná loď - ale pouze za cenu vražed¬ného přetížení jejich podpory života. A i když to udělají, třicet nebo čtyřicet procent dokařských krys prostě budou muset opustit. A ona znala přinejmenším jednoho důstojníka, který bude trvat na tom, že je jeho povinností zůstat, pokud zůstal někdo z jeho lidí.

Na vlajkovém můstku Niké vládlo ticho. Šestadvacet hodin intenzivních porad a horečné práce štábů změnily záměry ve skutečnost a nyní se síly viceadmirála sira Yanceyho Parkse dávaly do pohybu, aby provedly jeho rozkazy.
Když admirál Sarnow a jeho štáb sledovali, jak se obrovské dreadnoughty a superdreadnoughty řadí do volných přele¬tových formací, každá z lodí uctivě daleko od gravitorových klínů svých sester, nebylo nikomu do řeči. Holosféra vlajkové paluby zářila šířícím se požárem jejich světelných kódů, jak ožívaly jejich pohonné soustavy, před nimi a po obou bocích svítily volné náhrdelníky lehkých křižníků a torpédoborců, jež hlídaly své obrovské svěřence a svými senzory prohledávaly okolní nekonečnou tmu. Kolem každé eskadry se navlékaly sevřenější, užší náhrdelníky silnějších gravitorových signatur těžkých křižníků, stále však nekonečně slabších než signatury lodí bojové stěny, a celá ta ohromná formace se dala do pohybu jako nově zrozené souhvězdí putující po nebeské sféře.
Je to působivé, pomyslela si Honor, která stála vedle Sarnowa a dívala se na stejný displej. Velmi působivé. Jenže celá ta drtivá palebná síla mířila od nich a hrstka zdrojů emisí Páté eskadry bitevních křižníků, která zůstala na obranu stanice Hancock sama, vypadala tak nějak scvrkle a ztraceně. Ucítila, jak jí srdce svírá chlad opuštěnosti, a odhodlaně se mu vze¬přela.
„Tak už letí,“ ozvala se tiše kapitán Corellová a komandér Cartwright vedle ní souhlasně zamručel.