Thursday, October 09, 2008

Stiskl nenápadné tlačítko a vznášedlo se vymanilo ze sevření tažných paprsků dispečinku. Bylo to nezákonné - a předpo¬kládalo se, že i nemožné, ale stejně jako to bylo v Lidové repub¬lice se vším, pro ty, kdo měli peníze a vůli, se postranní cestičky vždycky našly.
Uhnul se vznášedlem do strany, zvolna je vmanévroval do opuštěného apartmá ve třístém devadesátém třetím patře a do¬sedl na terase. Terasa sice nebyla pro taková přistání stavěná, ovšem právě proto bylo vznášedlo tak malé a lehké.
Je na čase, pomyslel si Pierre, když vypínal systémy, aby někdo Hoskinsův věžák dal do pořádku. A s ním i jiné věci.

Wallace Canning spěšným a nervózním pohybem zvedl hlavu. Na holé podlaze ostře klapaly podpatky a jejich zvuk se roz¬léhal a odrážel pustou a prázdnou chodbou, až se zdálo, že se k němu blíží celá neviditelná legie. Jenže on byl za poslední tři roky přítomen mnoha podobným schůzkám, třebaže žádná neprobíhala za tak přehnaných bezpečnostních opatření. Už neměl sklony k panice, a když jeho sluch vytřídil ze všech těch mumlavých ozvěn jediný pár nohou a objevila se světelná skvrna, poklesl mu tep zpět k normálu.
Opřel se o zeď a sledoval, jak se ze skvrny stává paprsek, který přejíždí sem a tam, jak si příchozí hledal cestu dolů po schodech z mezipatra. V půli schodiště paprsek vyšlehl a při¬špendlil Canninga, mhouřícího před jeho září oči, ke zdi. Chvíli na něm ulpěl a potom se stočil opět dolů k úlomkům stropu, které pokrývaly schody. Dospěl až k úpatí schodů a znovu se vrátil ke Canningovi a potom si Rob Pierre přehodil svítilnu do levé ruky a podal mu pravici.
„Rád vás vidím, Wallaci,“ řekl Pierre a Canning přikývl s úsměvem, který už nebyl nucený.
„Také vás rád vidím, pane,“ opáčil. Bývaly doby, kdy by se spíš zalkl, než by oslovil proletáře ,pane’, třebaže to byl politický vůdce. Jenže ty doby minuly a Wallace Canning upadl v nemilost. Jeho diplomatická kariéra skončila nezdarem a han¬bou a ani jeho legislativecká rodina ho nedokázala uchránit před následky. A co hůř, ani se nesnažila.
Z Canninga se stal exemplární případ, výstraha pro všechny, kdo pochybili. Zbavili ho místa i postavení, odsoudili ho k ži¬votu v proletářském sídlišti, jakým byl Hoskinsův věžák, a ke každoměsíčním frontám na poukázky se sociálními dávkami. Udělali z něj dávkaře, ale ne jako byli ostatní dávkaři. Pro svůj přízvuk a styl řeči, dokonce i pro způsob, kterým chodil nebo se díval na ostatní, byl v očích svého nového prostředí ‚jiný‘. Ti, jež znal dříve, se ho zřekli, ti, mezi které klesl, ho odmítali. Zdálo se, že mu nezbývalo už nic jiného než nenávist a sebelítost.
„Už dorazili ostatní?“ zeptal se Pierre.
„Ano, pane. Když jsem si to tady prohlédl pořádně, rozhodl jsem se pro tenisový kurt místo dvorany, protože kurt nemá žádné světlíky a stačilo zatemnit dva úseky oken.“
„Výborně, Wallaci,“ přikývl Pierre a poplácal mladšího mu¬že po rameni. Hodně oněch takzvaných ,vůdců‘, s nimiž se měl Pierre dnes v noci setkat, by si s něčím tak prostým, jako je přesunutí místa schůze o čtyřicet nebo padesát metrů, lá¬malo hlavu celé hodiny. Canning jednoduše šel a udělal to. Byla to možná maličkost, jenže vůdcovství a iniciativa se vždycky skládají z maličkostí.
Canning se obrátil, aby vykročil napřed, avšak ruka polo¬žená na rameno ho zastavila. Obrátil se k Pierrovi a postřehl, že ani podivné stíny vrhané světlem zespoda nedokážou skrýt obavy ve tváři druhého muže.
„Určitě jste na to připraven, Wallaci?“ Pierrův hlas byl tichý, téměř laskavý, ale skrývala se v něm naléhavost. „Nemohu stoprocentně zaručit, že všichni ti lidé jsou tím, čím se zdají být.“
„Věřím vašemu úsudku, pane.“ Pro Canninga bylo těžké to vyslovit a ještě těžší si to skutečně myslet, nicméně byla to pravda. V mnoha bodech s tím člověkem dosud nesouhlasil, ale bezvýhradně mu důvěřoval. Nyní se přiměl k širokému úsměvu. „Ostatně vím, že jste odhalil nejméně jednoho agenta Vnitřní bezpečnosti. Rád bych věřil, že to znamená, že jste je odhalil všechny.“
„Obávám se, že existuje jen jeden způsob, jak to zjistit,“ vzdychl Pierre a položil ruku bývalému legislativci kolem ra¬men. „Dobrá! Jdeme na to.“
Canning přikývl a odhrnul hustý závěs, který zakrýval rozměrný klenutý oblouk. Ten vedl do krátké široké chodby mezi turnikety a kukaněmi prodavačů vstupenek a Pierre ná¬sledoval svého průvodce k dalšímu závěsu, který splýval přes její vzdálenější konec.

Monday, October 06, 2008

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
Robert Stanton Pierre vyvedl malé nenápadné vznášedlo z hlavního dopravního proudu a přepnul palubní počítač na dispečink Hoskinsova věžáku. Pohodlně se usadil, vyhlížel dolů na blikající oceány a světelné hory, ve které se proměnila Nouveau Paris, hlavní město Lidové republiky, a ve tváři měl zachmuřený, tvrdý výraz, který si za denního světla nedovolil.
Tak pozdě v noci nebyl provoz příliš hustý. Svým způsobem si Pierre přál, aby byl; ztratil by se v chaosu ostatních vozidel. Jenže oficiální denní program měl příliš nabitý, než aby mohl takhle vyklouznout za dne, zejména když ho gorily z Bezpeč¬nosti Palmerové-Levyové sledovaly jako ostříži.
Pochopitelně to nebyli příliš chytří ostříži. Sevřená ústa se mu prohnula do kyselého úsměvu navzdory bolesti, která ho hryzala hluboko v nitru. Když jste jim ukázali, co čekali, že uvidí, mohli jste se spolehnout, že to uvidí - a přestanou se dívat po něčem jiném. Právě proto se dobře postaral, aby věděli o jeho setkáních s SOP. Strana občanských práv byla součástí systému už tak dlouho, že si její vedení až na nepatrné čestné výjimky nevidělo ani na špičku nosu, a vzhledem k této ne¬schopnosti nemohlo být ničím víc než jen vhodnou zástěrkou pro jeho skutečnou činnost. Ne že by SOP nebyla užitečná, jestli - až - přijde čas. Jenom to nebude ta SOP, o které by Palmerová-Levyová (nebo i většina současných vůdců SOP) něco věděla.
Dispečink přivedl jeho vznášedlo blíž k útesu věžáku a on plně zaměřil pozornost na něj.
Hoskinsův věžák měl o něco víc než čtyři sta pater a kilo¬metr v průměru - obrovský dutý šestiúhelník z oceli a keramobetonu, tečkovaný výletovými otvory pro vzdušnou dopravu a vyčnívající ze zeleně, nacházející se hluboko dole. Bývaly doby, kdy věžáky - každý z nich vlastně samostatné malé město - bývaly pýchou Nouveau Paris, avšak údajné prakticky nezničitelný keramobeton Hoskinsova věžáku začal praskat a odlupovat se po sotva třiceti letech. Při pohledu zblízka byl povrch věžáku pokryt leprózní vyrážkou provizorních oprav a záplat, a třebaže to zvenčí nebylo patrné, Pierre věděl, že nejvyšších třiadvacet pater bylo před pěti roky opuštěno a za¬vřeno kvůli rozsáhlým poruchám na vodovodním potrubí. Hoskins se stále nacházel na seznamu žadatelů opravárenských čet, které se jednoho dne snad k jeho vodovodům dostanou. Za předpokladu, že je byrokrati nepřevelí k nějakým naléha¬vějším nouzovým akcím (jako třeba k opravě bazénu prezidenta Harrise) ...nebo že opravárenští dělníci neusoudí, že na sociál¬ních dávkách je život snadnější, a prostě nedají výpověď.
Pierre neměl Hoskinsův věžák rád. Připomínal mu příliš mnoho věcí z vlastní minulosti a skutečnost, že ani představitel dávkařů s jeho vlivem nebyl schopen zajistit opravu tamního vodovodu, ho rozčilovala. Jenže tohle byl ,jeho‘ městský ob¬vod. Kontroloval hlasy lidí, kteří v Hoskinsu žili, a ti se díky němu mohli těšit ze svého podílu na prebendách systému veřejného blahobytu. To z něho v jejich očích činilo velmi důle¬žitého člověka - a díky tomu zde měl k dispozici utajení, jaké neměla ani Palmerová-Levyová... a jakým nedokázala ani ona proniknout.
Pierre se zašklebil. Dispečink ho navedl nad kráter upro¬střed věžáku a vznášedlo začalo klesat nesouvisle osvětlenou šachtou. Navzdory fyzické kondici, kterou mu propůjčila kúra prodlužování života, mu bylo jedenadevadesát standardních roků a pamatoval lepší časy. Časy, kdy se probojovával nahoru z dávkařských vrstev, než v nich zakoření příliš hluboko. Časy, kdy by vodovod v Hoskinsově věžáku byl opraven během ně¬kolika dní - a kdy odhalení, že úředníci odpovědní za stavbu obrovské budovy použili podřadný materiál a obešli stavební předpisy, aby si nepředstavitelně namastili kapsy, by vedlo k obžalobám a trestům vězení. Dnes to nikoho ani nezajímalo.