Když Honor vstoupila do pozdně nočního ruchu na HMS Gryf, zmocnil se jí pocit naléhavosti. Chod žádné válečné lodi ve skutečnosti nikdy neustává, avšak i vesmířané si udržují smysl pro ,den‘ a ,noc‘ podle diktátu hodin. Možná v tom není velký rozdíl pro lidi, kteří mají v daném okamžiku hlídku, avšak lidský živočich snadno ztrácí zakotvení v čase, když nemá ně¬jaký dohodnutý vztažný bod. Podle obecného pravidla je ,den‘ na vlajkové lodi definován stavem ,admirál je vzhůru‘. Když jde odpočívat, činí totéž většina jeho štábu a myriády dalších lidí s jejich činností svázaných a tempo na celé vlajkové lodi jako by s vděčným vydechnutím polevilo.
Dnes v noci však nepolevoval nikdo. V přístavištích člunů na Gryfu zářila světla a čestné stráže měly pohotovost, jak na palubu přilétal jeden vlajkový důstojník za druhým. Honor zdejšímu dokovému důstojníkovi nezáviděla. Zvládnout tolik malých člunů byl herkulovský úkol i při kapacitě superdreadnoughtu.
Vystoupila z pinasy Niké před kapitánem Corellovou Sarnowovi v patách a navzdory svému napětí potlačila úsměv, když se poručík mající na starosti jejich přivítání postavila do pozoru. Čestná stráž následovala jejího příkladu, zazněla boc¬manova píšťalka, námořní pěšáci zasalutovali - nemohlo být nic obřadnějšího, avšak uštvaný výraz poručíka dával tušit, že hned za nimi přilétá další pinasa... tedy až se jejich člun od¬sune stranou.