Konečně ho tedy měl Vojtěch doma. Smál se, něco mlel, nabízel kde co, omlouval se, „to víš, starý mládenec", sháněl kouření a uprazdňoval židle, sotva pozoruje, že mluví sám; ale při tom všem tkvěla v něm bdělá, nepokojná, pátravá myšlenka: něco se s ním stalo.
Karel seděl zachmuřen a roztržit. Udělalo se tíživé ticho. „Něco se ti stalo?“ vyhrkl Vojtěch.
„Nic.“
Vojtěch zavrtěl hlavou. Takhle bratra neznal. Bylo z něho cítit víno a holky. A je to přece ženatý člověk; má mladou ženu, mírnou jako ovce, hezkou a pokornou; po léta sedí doma, rozšafný autoritář, domostroj, vzor životní eko¬nomie; trochu tvrdý, metodický, přesný, sebe sama si nadmíru vážící muž. Byl kdysi velice nemocen; od té doby založil si život úžasně hygienický a pravidelný, jako by život sám stál za to, být denně a denně vykupován pořádkem a sebekázní: A nyní tu sedl, nasupen, mračné střízliv jako člověk; který se probouzí po pro¬hýřené noci; tuhle sedí s výrazem nevýslovno jak napiatým a tvrdě, zle cosi překusuje. Vidíš přece, jak ukrutné je, co se v něm děje!
Byly tři hodiny zrána. Vojta se uhodil do čela. „Ten čaj, proboha,“ vzpomněl si s ženskou horlivostí a hnal se do kuchyňky. Zima ho roz¬rážela. Zabalil se houní jako babka a vařil vodu nad modrým plamenem lihovým, tuze potěšen, že se může mechanicky zaměstnat. Chystal šálky a cukr, upokojoval se důvěrným cinkáním věcí; jen štěrbinou nahlédl do pokoje, a tam, hle, stojí bratr u otevřeného okna, jako by na¬slouchal hukotu vltavských jezů, širému a pev¬nému hlasu, jejž jako závoj obestírá sychravý šelest deště.
„Není ti zima?“ staral se Vojtěch.
„Ne.“