Třeba že chtěl myslet

na docela jiné a ne¬konečně vážnější věci, vracela se mu neodbytně nepříjemná myšlenka: že jeho hospodyně ho okrádá. Tolik let byla u něho, a už docela si zvykl nestarati se o to, co má. Tuhle je skříň; ráno se otevře a vezme se svrchu čistá košile; čas od času, neznámo v jakých obdobích, přijde paní Johanka a roztáhne před ním roztrhanou košili; a že prý už všechny jsou takové, a že si pán musí koupit nové. Dobrá, pán tedy jde a koupí půl tuctu košil v prvním krámě, který se nahodí, s matnou vzpomínkou, že cosi nedávno kupoval. Je to zvláštní, myslí si, jak je teď zboží špatné. A tuhle jsou límce a kravaty, šaty a boty, mýdlo a tisíc věcí, které člověk musí mít, třeba byl vdovcem. Všechno se musí časem ob¬novovat; ale na starém člověku všechno hned jaksi zestará a zvetší, nebo bůhvíco se s tím děje: věčně kupuje nové věci, ale stačí otevřít šatník: klátí se tam několik obnošených a zvadlých obleků, na, kterých ani nepoznáš, kdys je dal šít. Ale jen když není potřeba se o nic starat: paní Johanka myslí na všechno.