„C... co se děje, tati?“ zašeptala. „Liďáci... liďáci ubližují mamince? Dohoní taky nás?“
„Pssst, Helenko,“ vypravil ze sebe skrz slzy. Přitiskl jí tvář do vlasů, vdechl její dětskou vůni, znovu zavřel oči a jemně se s ní kolébal.
„Liďáci nás nedostanou, holčičko,“ zašeptal. „Už jsme v bezpečí.“ Trhaně se nadechl. „Maminka se o to postarala.“

Niké nasadila kurz k domovu, a když se Miky Henkeová po¬dívala přes můstek na kapitána, zadržela poťouchlý úsměv. Honor zřídkakdy dávala najevo spokojenost s vlastním výko¬nem, zejména na můstku. Spokojenost s výkony důstojníků a osádky ano; své vlastní schopnosti však považovala za něco, co by mělo být samozřejmé. Dnes se však pohodlně rozložila na anatomickém čalounění velitelského křesla, jednu nohu přehozenou přes druhou, a na rtech jí pohrával úsměv, zatímco Nimitz se zcela bezostyšně naparoval na opěradle.
Henkeová se zahihňala a ohlédla se k taktickému úseku, aby vítězoslavně zamrkala na Eve Chandlerovou. Drobná zrzka se v odpověď zašklebila a zvedla nad hlavu sepjaté ruce a Hen¬keová zaslechla, jak kdosi další za jejími zády vyprskl smí¬chem.