Anton Zilwicki seděl na plstí potaženém stupínku podlahy, oči zavřené a ruce pevně sevřené kolem čtyřleté holčičky, která mu vzlykala do blůzy. Je příliš malá, než aby to chápala všech¬no, ale chápe toho dost, pomyslel si prázdně, když naslouchal hlasům, které mu zněly za zády: hlasům důstojníků na můstku Carnarvonu, kteří se s napjatými tvářemi shlukli kolem hlav¬ního displeje obrovské transportní lodě.
„Panebože,“ zašeptal výkonný. „Podívejte se na tohle!’’
„Tamhle vybuchl další,“ řekl někdo chraplavě. „Nebyl to jeden z křižníků?“
„Ne. Myslím, že to byla další plechovka a...“
„Heleďte - heleďte! To byl jeden z těch liďáckých parchantů! A tamhle další!“
Ježíšikriste! To byl křižník!“ zasténal někdo a Zilwicki zavřel oči ještě pevněji a kvůli dcerce zadržoval slzy. Věděl, že Carnarvon vyškrabuje všechny zbytky energie pohonné soustavy a bláznivě se řítí pryč od svých druhů, aby v rozptý¬lení hledal prchavé bezpečí. Jestli je po dvou liďácích, alespoň jedna obchodní loď to přežije... ale která?
„Panebože, ona dostala dalšího!“ zalapal kdosi po dechu a Zilwicki k sobě přitiskl dítě pevněji.
„A co tamhleten?“ zeptal se někdo.
„Ne, ten tam ještě je. Odnesla to jenom jeho plachta, ale to by mělo... Proboha!“
Hlasy zmlkly, jako když je odřízne, a jemu se sevřelo srdce. Věděl, co to ticho znamená, a zvolna zvedl hlavu. Většina důstojníků se dívala jinam, ale kapitán Carnarvonu ne. Ženě tekly po tvářích slzy, ale bez zachvění opětovala jeho pohled.
„Je pryč,“ řekla tiše. „Všichni už jsou pryč. Ale vzala s se¬bou tři z nich a nejméně jeden ze zbylých přišel o plachtu.
Já... si nemyslím, že by pokračovali v pronásledování jen s jed¬nou lodí, i kdyby byla nepoškozená, když mají ochromenou loď, kterou musí odtáhnout ven.“
Zilwicki přikývl a matně se podivil, jak jen vesmír dokáže pojmout tolik bolesti. Ramena se mu začala otřásat, jak i jemu konečně vytryskly slzy, a dcerka se mu pověsila na krk a pevně se držela.