Vyplaval na hladinu jako starozemská vydra, jenže stromové kočky byly zvyklé žít ve vyšších patrech porostu. Nesnášely plavání, třebaže jim šlo dobře, a Nimitzův znechucený výraz vyvolal u jeho společnice záchvat smíchu. Nevšímal si jejího neskrývaného veselí, rychle doplaval k okraji bazénu, vyšplhal se z vody a vlekl přitom za sebou zplihlý a rozježený cancour normálně huňatého ocasu. Ten teď vypadal spíš jako myší, crče¬la z něj voda a Nimitz se posadil, uražené si odfrkl nad jejím nevhodným hihňáním, popadl ocas do rukou a rukotlapek a za¬čal jej ždímat.
„Ať ti slouží,“ popřála mu, několika ráznými tempy připla¬vala k okraji a on se jen žalostně podíval, jak se vyhoupla na břeh. „Neboj se! Nescvrkneš se. Tumáš.“
Posadila se na výstupek lemující bazén a zvedla ručník. Pochopil, skočil jí do klína a znechucený výraz brzy vystřídalo předení, když ho začala utírat.
„Tak co, Smraďochu? Už je líp?“
Podíval se na nijako by si to ještě rozmýšlel, potom zastříhal ušima na znamení souhlasu a poklepal jí rukou na stehno. Znovu se zasmála, tentokrát už tišeji, shrábla dosud vlhkého kocoura do náruče a stiskla ho.
„Neruším?“ ozval se čísi hlas a Honor rychle vzhlédla. Těsně za průchodem do tělocvičny stál s lehkým úsměvem Paul Tankersley.
„Ne, ani ne.“ Naposledy přejela Nimitze ručníkem a odehnala ho z klína, aby mohla vstát. „Spadl do bazénu, že?“