Honor Harringtonová

ležela na zádech na hladině, jednu nohu zaklesnutou za příčku žebříku bazénu, aby se udržovala na mís¬tě, a nechala si tělem rozlévat vítané uvolnění.
Posledních několik týdnů nebylo jen hektických. Nikdy dří¬ve nesloužila jako kapitán vlajkové lodi, ale už sama velela eskadře a myslela si, že ví, co od toho má čekat.
Mýlila se. Ovšem její ,eskadra‘ byla víceméně záležitost ad hoc, sestavená admiralitou pro jedinou akci, kdežto Pátá eskadra bitevních křižníků byla trvalá formace. Zastiňovala také svou velikostí jakýkoliv svazek, kterému kdy Honor ve¬lela, a k její současné únavě přispělo i neutuchající úsilí admi¬rála Sarnowa napravit nedostatky eskadry.
Skutečnost, že se musela v nové roli zabydlet, situaci nijak neusnadňovalo, a zpočátku se chovala obezřetně, aby nějak nešlápla kapitánu Corelliové na kuří oko. Vztahy mezi náčel¬níkem štábu a kapitánem vlajkové lodi byly kriticky důležité, ovšem Královské mantichorské námořnictvo narýsovalo mezi odpovědností štábu a výkonných složek zřetelnou hranici. Corelliová měla na práci plánovat, organizovat a radit - a dokonce v Sarnowově nepřítomnosti činit politická rozhodnutí - zatím¬co Honor, jakožto kapitán vlajkové lodi, sloužila Sarnowovi jako taktický a výkonný zástupce.
Bylo také na ní, která rozhodnutí učiní sama a která postoupí admirálovi a jeho štábu, a svým způsobem byla téměř ráda, že Niké je mimo provoz. Když se provozuschopné jednotky eskadry nevěnovaly skutečným cvičením, trávily nejméně čtyři ho¬diny denně s propojenými počítači a prováděly simulovaná cvičení. Z Honořina pohledu to bylo jen dobré. I když to bylo únavné, skýtalo jí to příležitost odhalit, co přesně od ní Sarnow očekává. Věděla, že admirál stejně sleduje každičký pohyb, aniž by své lidi vystavoval dalšímu napětí z toho, že by sku¬tečně honil sedm bitevních křižníků (i s Nepokořitelným) po vesmíru.