Uchechtl se

zhoupl se na křesle a znovu usrkl kávy. Al-Násir byl ve srovnání se skutečnými válečnými loděmi, jako byla divize mantichorských bitevních křižníků na oběžné dráze kolem Zanzibaru, dětskou hračkou, ale na odrané lodě ‚ná¬mořnictva‘ OFZ jeho zbraně více než stačily. A bylo by krásné - jeho smích ztichl - kdyby chytil několik těch parchantů, jejichž bomby a ‚osvobozenecké ofenzívy‘ zabíjely a mrzačily tolik civilistů.
„Promiňte, kapitáne, ale zachytil jsem něco na pasivních senzorech.“
Ben-Fazál se obrátil ke svému taktickému důstojníkovi a nadzvedl obočí. Poručík pokrčil rameny.
„Není toho mnoho, pane - jenom trochu rozptýleného rádio¬vého záření. Mohl by to být běžný prospektorský maják, ale pokud ano, pak je pořádně rozhašený.“
„Odkud to přichází?“
„Myslím, že z toho shluku na dva sedm tři. Jak říkám, je to velmi slabé.“
„Tak se na to podíváme,“ rozhodl Ben-Fazál. „Nasměrujte nás na dva sedm tři, kormidelníku.“
„Ano, pane.“
Maličká válečná loď změnila kurz, zamířila k prchavému zdroji signálu a taktický důstojník se zamračil.
„Ten tedy je rozhašený, pane,“ oznámil po chvíli. „Jestli to je maják, je jeho identifikační kód úplně nesrozumitelný. Ni¬kdy jsem nic takového neslyšel. Je to skoro, jako by...“
Komandér-poručík Ben-Fazál se už nedozvěděl, jaké to sko¬ro je. Do jeho zorného pole vplul štíhlý, smrtící přízrak lehkého křižníku, který se vynořil ze shluku asteoridů jako žralok z cha¬luh, a on měl jediný prchavý okamžik na to, aby si uvědomil, že signál byla vějička, která ho měla přilákat, a aby poznal havenské emisní signatury, než křižník jeho loď rozstřílel na kousky.

„Rozhodně překračují hranici, komodore.“
Komodor Sarah Longtreeová kývla hlavou na znamení, že bere na vědomí hlášení svého operačního důstojníka, a doufala, že se tváří klidněji, než ve skutečnosti byla. Její eskadra těžkých křižníků byla silná formace, nicméně ne tak silná jako liďácký svaz, který se k ní blížil.
„Doba do dostřelu řízenými střelami?“
„Ještě dobrých dvanáct hodin, madam,“ odvětil operační důstojník. Poškrábal se na nose a zamračil se na displej. „Ne¬chápu, proč se přibližují normálním prostorem. Vyřídili sice tucet senzorových plošin, ale musejí přece vědět, že i při ome¬zeních daných rychlostí světla jsme od nich dostali úplné údaje - a tuctu dalších, které je mají právě teď v dohledu, si vůbec nevšímají! Takže likvidace těch ostatních byla naprosto zby¬tečná, a jestli nás chtějí opravdu napadnout, bylo by logickým tahem dolétnout hyperprostorem až k hyperlimitu a teprve potom přejít dolů. Proč se nechávají vidět takhle zdaleka?“
„To nevím,“ přiznala Longtreeová, „ale upřímně řečeno, v tuto chvíli je to to poslední, co mi dělá starosti. Už jsme identifikovali jejich třídy?“
„Dálkový průzkum ještě analyzuje údaje z našich netknu¬tých plošin, madam, ale ty, které nám už vyřadili, získaly docela přesné odečty jejich vedoucí skupiny a jsou tam nejméně dva bitevní křižníky.“
„Nádhera.“ Longtreeová se vmáčkla hlouběji do čalounění velitelského křesla a v duchu se o kousek vrátila.
Operační důstojník má pravdu, pokud jde o podivný způsob jejich přiblížení. Vnější průzkumné plošiny soustavy Zuckerman je zachytily daleko před hranicí výsostného prostoru, vzdálenou dvanáct světelných hodin, a dopustit něco takového byla něčí nebetyčná pitomost. Kdyby prostě zůstali v hyper¬prostoru až k hyperlimitu, skočili by na Zuckerman - a na Longtreeovou - dříve, než by vůbec zjistila, že se blíží. Takhle měla spoustu času vypravit kurýra na velitelství Loďstva; i kdyby vyhladili celou její eskadru, Mantichora by se dozvě¬děla, kdo to udělal. Co se válečných aktů týkalo, tohle byl ten nejhloupější a nejzbytečnější, jaký zaznamenali.