Na hlavní výhledové obrazovce se objevila tvář ženy, zalitá potem a zbrázděná napětím, a její hlas byl stísněný a chrapla¬vý.
„...ayday! Mayday! Tady je mantichorská obchodní loď Queensland! Útočí na nás neznámé válečné lodě! Můj dopro¬vod a dvě další nákladní lodě už byly zničeny! Opakuji, útočí na nás neznámé vál...“
„Kapitáne! Mám další stopy!“ Hlášení taktického důstojníka se vmísilo do zoufalého volání neznámé ženy a Brentworth přeskočil pohledem na svůj pobočný displej. Rozzářil se na něm další gravitorový zdroj, nákladní lodi přímo v patách. Ne, jsou tam dva... tři! - a kapitán spolkl mučivé zasténání. To nebyly obchodní lodě - nemohly být, s takovým výkonem - a začaly pronásledovat obchodní loď se zrychlením více než pět km/s2.
„...všechny lodě,“ linul se z reproduktoru hlas mantichor¬ského kapitána. Její slova letěla k Alvarezu přes tři minuty. Vyslala je ještě předtím, než uviděla, jak se její vrazi vynořují z hyperprostoru za ní; a nyní zněla ozvěnou v Brentworthové mysli jako prokletí mrtvého, když spatřil, jak ony signatury gravitorových pohonů vyplivly za její lodí řízené střely. „Všem lodím, které nás slyší! Tady kapitán Uborevičová z lodi Queens¬land! Útočí na nás! Opakuji, útočí na nás a žádám o pomoc! Všechny lodě, které nás slyší, prosím odpovězte!“
Spojovací důstojník Alvareze hleděl na kapitána téměř pro¬sebně, avšak Brentworth neříkal nic. Nemělo smysl odpovídat a všichni muži na můstku to věděli.
Skvrnky střel se řítily za nákladní lodí se zrychlením téměř 90 000 g a Brentworth zničeně sledoval, jak svůj cíl dohánějí. Splynuly s větší gravitorovou signaturou nákladní lodě... a Queensland byl vymazán z tváře vesmíru.
„...odpovězte!“ ozýval se dosud z komunikátoru hlas Uborevičové. „Prosíme všechny lodě, odpovězte! Žádám o pom...“
„Vypněte to,“ zavrčel Brentworth a hlas mrtvé ženy ztichl uprostřed slova. Brentworth hleděl na displej, sledoval, jak se vrazi Queenslandu stáčejí pryč, věděl, že opustí hyperlimit a zmizí dávno předtím, než se jim dostane na dostřel, a v očích mu žhnulo bezmocné zklamání - a nenávist.
„Co říkají odečty, Henri?“ otázal se nebezpečně klidným hlasem a jeho taktický důstojník polkl.
„Nic konkrétního, pane. Jsou to pravidelné válečné lodě - musejí být, když vytáhly takové zrychlení a vypálily tolik střel. Odhadoval bych to na lehký křižník a dvě plechovky, ale to je tak všechno, co vám mohu říct.“
„Zajistěte, aby se všechno, co máte, dostalo do paměťového záznamníku. Možná z toho rozvědka nebo manťáci po analýze vyrýžují něco víc než my.“
„Ano, pane.“
Brentworth zůstal mlčky sedět a hleděl na displej, dokud se trojice vrahů opět nepřehoupla přes hranici hyperlimitu a ne¬zmizela, a potom se s unaveným, poraženým povzdechem opřel.
„Udržujte záchytný kurz, astrogační,“ řekl unaveně. „Třeba alespoň dostali ven záchranné čluny, než loď zničili.“

Komandér-poručík Mudhafer Ben-Fazál zívl a usrkl další dou¬šek kávy. Hvězda G4 soustavy Zanzibar se jevila jen jako jasná špendlíková hlavička daleko za jeho lehkým bojovým člunem, který se zvolna sunul podél okraje vnějšího pásma asteroidů, a on vychutnával teplo kávy jako lék proti chladnému osamění, které člun obklopovalo. Byl by raději jinde - prakticky kdekoliv jinde - ale nikdo se ho na to neptal, když mu připravovali rozkazy.
Vůdci OFZ byli z domovského světa vyhnáni, ale přesto nějak dopravovali svým přívržencům řídké dodávky výzbroje.
Ty pocházely z jiných soustav, a i když ten, kdo je obstarával, pečlivě odstraňoval veškeré identifikační značky, jediná mezi¬hvězdná mocnost, která OFZ politicky uznala, byla Lidová republika Haven. Rozvědka si byla prakticky jistá, že LRH dělá něco víc, než že jen poskytuje vetchému ,námořnictvu‘ teroristů úkryt v přístavech jako Mendoza či Chelsea.
Ať už však OFZ finančně podporoval a vyzbrojoval kdo¬koliv, stále ještě musel dostat ty pistole a bomby na Zanzibar a rozvědka se klonila k myšlence, že k tomu využívá horníků. Soustava Zanzibar byla bohatá na asteoridy a nikdo nebyl s to zastavit a prohledávat každý otřískaný pracovní člun. Nemohli ani doufat, že rozumně ohlídají samotná pásma asteroidů, po¬myslel si Ben-Fazál unaveně. Ta oblast byla pro omezené síly námořnictva jednoduše příliš velká, než aby se dala propátrat, ale vždycky zde byla šance, že někdo může náhodou o něco zakopnout, což vysvětlovalo, proč byl al-Násir zde a proč jistý komandér-poručík ztrácel čas na něm místo na tvrdě zasloužené dovolené.