Vcelku byla

se svým novým postavením hluboce spokojena. S výjimkou Housemana neměla žádné potíže s žádným z admi¬rálových podřízených, navzdory tomu, že občas musela jednat jako jeho prodloužená ruka, když se něco zvlášť ukázkově sesypalo. Sarnow sám pak byl člověk, se kterým spolupracovat bylo potěšením. Sloužit pod ním mohlo být vyčerpávající, pro¬tože byl jako termojaderný reaktor - překypoval energií a ná¬pady a očekával, že jeho důstojníci s ním budou držet krok. Některé kapitány to zjevně rozčilovalo, alespoň zpočátku, ale Honor, která posuzovala vlajkové důstojníky podle vysokých standardů, jež jí naočkoval Raoul Courvosier, to nevadilo.
Mark Sarnow tyto standardy splňoval. Byl jedním z nej¬lepších taktiků, jaké kdy potkala, ale znala z dřívějška i jiné dobré taktiky, z nichž mnozí se nikdy nenaučili snad nejtěžší součást tohoto umění: kdy se neplést do cesty.
Honor sama viděla názornou ukázku toho, co se může stát, když se admirál tohle nenaučí. Když sloužila na HMS Manti¬chora, byla to vlajková loď Domovské flotily a právě kapitána Mantichory dohnal k žádosti o převelení z této prestižní funkce jeden admirál, který trval na tom, že bude rozhodovat o kaž¬dém detailu do té míry, že kapitán zůstal na vlastní lodi sotva pasažérem. Zato Mark Sarnow, když vydal rozkaz, nechal je¬ho provedení na Honor. Zatím spolu sice pracovali jenom v simulacích, ale jeho styl se jí už rýsoval. Spoléhal na ni v rámci partnerství, které mu uvolňovalo ruce k úvahám o nad¬cházející taktice, zatímco ona a ostatní kapitáni prováděli tu, kterou už zformuloval.