Na dvojité okno bubnoval déšť a praskající oheň v krbu za Hamishem Alexandrem, hrabětem z White Havenu, tančil, jak se v komíně proháněl vítr. Byl to zastaralý, ba až barbarský způsob vytápění, to však nebyl skutečný důvod, proč zde oheň hořel. Nad White Havenem se rozprostřel deprimující chlad časné zimy, dosud bez sněhu, usazoval se v kostech i na duši a plápolavé hučení jasného otevřeného ohně stále působilo pra­starou magií.

Třináctý hrabě se opřel v obrovském dřevěném křesle, vyro­beném na zvláštní objednávku jedenáctého hraběte, a upřeně se zahleděl na svého hosta. Sir James Bowie Webster, první ves­mírný lord mantichorské admirality, na sobě měl černozlatou uniformu velkoadmirála, zatímco White Haven byl v županu.

„Takže už je to oficiálně potvrzené?“

„Je.“ Webster usrkl horké kávy a pokrčil rameny. „Nemohu říci, že by to byl člověk, kterého bych si vybral já, jenže já v úřadě za dva měsíce končím.“

White Haven se maličko ušklíbl, ale přikývl. Bylo přinej­menším rozčilující, když někdo s Websterovými schopnostmi musel odejít z funkce prvního vesmírného lorda, avšak s ohle­dem na dlouhé kariéry, jež byly důsledkem kúry na oddálení stárnutí a prodloužení života, námořnictvo už dávno zavedlo pravidelnou obměnu vyšších admirálů na vedoucích místech, aby si udrželi kontakt s operační realitou.

Webster se při pohledu na přítelův výraz zazubil, ale když navázal na svá předchozí slova, měl v očích vážný výraz. „Někdo mě nahradit musí, a ať už je Caparelli, jaký chce, má páteř. To může být v příštím zhruba roce hodně důležité.“

„Opravdu pevnou páteř - aby unesla jeho lebku,“ zavrčel White Haven a Webster si odfrkl.

„Ještě jsi mu neprominul, že s tebou na fotbalovém hřišti na Saganami zametl?“ rýpl.

„A proč bych měl?“ vyzvídal White Haven se zábleskem humoru. „Byl to klasický případ použití hrubé síly proti tech­nice a ty to víš.“

„A kromě toho tě vždycky štve, když prohraješ.“

„A vždycky mě štve, když prohraju,“ souhlasil hrabě ky­sele a pak pokrčil rameny. „Nu, jak říkáš, má kuráž. A alespoň se nebude muset potýkat s Janackem.“

„Amen,“ pravil Webster vroucně. Nedávno vystřídaný civil­ní představený námořnictva stál na seznamu oblíbených lidí obou důstojníků hodně nízko.

„Nicméně si nemyslím,“ ozval se White Haven po chvilce, „že by ses obtěžoval až sem jenom proto, abys mi sdělil, že Cromarty a baronka Morncreeková vybrali Caparelliho.“

„Vnímavý jako vždycky.“ Webster odložil šálek, naklonil se kupředu a lokty se opřel o kolena. „Lucien Cortéz sice zůstá­vá pátým vesmírným lordem, jenže Caparelli bude chtít zavést vlastní personální politiku a já jsem tady, abych slyšel tvůj názor, než ještě za pět minut dvanáct podepíšu pár jmenovacích dekretů.“ Na White Havenovo pozdvižené obočí mávl rukou. „Ano, má právo činit vlastní personální rozhodnutí. Já jsem při nástupu do funkce chtěl totéž. Jenže mu bude pár měsíců trvat, než se vpraví do situace. S ohledem na současnou situaci v Havenu bych chtěl, aby měl během přechodného období v poli solidní tým.“

„To dává smysl,“ připustil White Haven.

„To jsem rád, že to uznáváš. Každopádně mám dobrý pocit, že jsem zastrkal všechny kolíčky do správných dírek... až na pár výjimek.“

„Například?“

„Nejvýznamnější je stanice Hancock. Právě kvůli tomu jsem s tebou chtěl mluvit,“ oznámil Webster a White Haven chá­pavě zamručel, protože se právě vrátil z inspekční cesty po nejnovějším a dost pravděpodobně nejkritičtějším stanovišti Loďstva.

Chudá soustava červeného trpaslíka Hancock naprosto ne­měla co nabídnout... kromě své polohy. Ležela od Mantichory směrem ke galaktickému severu a na ideálním místě pro před­sunutou hlídku pokrývající soustavy Yorik, Zanzibar a Alizon, jež byly všechny členy protihavenské aliance. A co bylo patrně ještě důležitější, nacházela se necelých deset světelných roků od soustavy Seaford devět a Seaford devět byl jednou z nej­větších pohraničních základen Lidové republiky Haven. Což bylo nesmírně zajímavé, protože v okruhu dobrých padesáti světelných roků od ní neměl Haven nic, co by stálo za ochra­nu.