„Ovšem, madam.“ MacGuiness se opět sehnul nad modul a Nimitz zlehka seskočil Honor z ramene a usadil se na vršku modulu, aby ho pozoroval, zatímco Honor se rozhlédla kolem a zavrtěla hlavou. Její ubikaci na předchozí lodi zaplnily osob­ní věci tak, že tam téměř nebylo k hnutí; zde působily téměř spartánsky. Podlahu pokrýval drahý koberec, jedné přepážce vévodila rozměrná malba posledního boje původní Niké v bitvě u Carsonu a na protější straně kabiny visel státnický portrét mantichorské královny Alžběty III. Ten portrét, všimla si Ho­nor, se úžasně podobal jejímu výkonnému důstojníkovi.

„Lodní správa kapitány bitevních křižníků pěkné rozmaz­luje, co?“ zamumlala.

„Nu, já nevím.“ Henkeová se rozhlédla a svraštila jedno obočí. „Řekla bych, že je to zcela přiměřené vašemu postavení, dame Honor.“

„Jo, to určitě.“ Honor přešla k čalouněnému sedadlu pod vnějším průzorem, opřela se a zahleděla se ven na nepravidelný obrys kosmické stanice. „Na tohle si budu muset chvíli zvykat,“ řekla.

„Určitě si zvykneš,“ odvětila Henkeová suše. Přešla k Ho­nořinu psacímu stolu a natáhla ruku k žárem pokroucené zlaté plaketě visící na přepážce. Větroň vyleptaný do jejího kovového povrchu ztratil konec křídla a komandér po poškozeném okraji zlehka přejela prstem. „To se stalo u Bazilišku?“ zeptala se. „Nebo v Jelcinu?“