„U Bazilišku.“ Honor přehodila jednu nohu přes druhou a potřásla hlavou. „Jen o chloupek to minulo Nimitzův modul. Měli jsme kliku.“

„To jistě. Šikovnost s tím rozhodně nemá nic společného,“ přisvědčila Henkeová a uculila se.

„To bych tak rozhodně netvrdila,“ opáčila Honor, překva­pená, jak snadno to dokáže vyslovit, „nicméně poctivost mě nutí přiznat, že v tom byl i kus štěstí.“

Henkeová si odfrkla, obrátila se zpátky k plaketě a pečlivě ji srovnala. Honor se usmála k jejím zádům. Neviděly se až příliš dlouho a jejich vztah se změnil, protože zastávaly jiné role, avšak její předchozí obavy, že by je ta změna mohla na­vzájem odcizit, se nyní zdála stejné hloupá, jako se ukázala neodůvodněná.

Výkonný důstojník vzdala další pokusy přimět pokroucenou plaketu viset rovně a zamířila k jednomu z pohodlných křesel před vnějším průzorem. Rozložila se na něm s nedbale uvol­něnými končetinami způsobem, který ostře kontrastoval s Honořinými úspornými pohyby, a naklonila hlavu ke straně.

„Opravdu ráda tě zase vidím - zvlášť když jsi zjevně v tak dobré formě,“ řekla tiše. „Slyšela jsem, že jsi prodělala pernou rekonvalescenci.“

Honor to odbyla mávnutím ruky. „Mohlo to být horší. Když uvážím, že jsem ztratila polovinu svých lidí, občas si myslím, že jsem z toho vyšla líp, než si zasluhuji,“ prohlásila. Nimitz s ušima napůl přitisknutýma k hlavě vzhlédl od modulu, pro­tože navzdory její snaze jí hlas zabarvila hořkost.

„Jako bych nevěděla, že řekneš něco takového,“ zamumlala Henkeová a potřásla hlavou. „Někteří lidé se nemění, že?“

Honor se podívala na MacGuinesse. „Macu, mohl byste nám přinést pár piv?“

„Jistě, madam.“ Stevard stiskl poslední tlačítko na ovláda­cím panelu modulu a zmizel v kuchyni. Nimitz seskočil na pohovku vedle Honor.

„Dobrá, madam výkonný. Můžete mi začít zvedat morálku,“ vzdychla, když se průchod do kuchyně uzavřel, a Henkeová se zamračila.

„Nemyslím, že bys potřebovala zrovna ,zvedat morálku‘, Honor. Nicméně nějaká ta vzpruha zdravému rozumu neuško­dí.“ Honor se po ní ohlédla, překvapená nenadále ostrým tónem své přítelkyně, a Henkeová se na ni pokřiveně usmála.

„Je mi jasné, že komandér nemá co vysvětlovat staršímu kapitánovi, že hlava je výš než zadek, ale obviňovat se z toho, co se stalo tvým lidem - nebo admirálu Courvosierovi - je hloupé.“ Honor sebou při zmínce o Courvosierovi trhla a Hen­keová ztlumila hlas. „Promiň. Vím, jak jste k sobě měli s admi­rálem blízko, ale, krucinál, Honor, s těmi informacemi, které jsi měla, by nikdo nesvedl nic lepšího. Neříkal nám snad vždycky právě admirál Courvosier, že výkony důstojníka se dají přesně zhodnotit jenom na základě toho, co dotyčný ví v okamžiku, kdy se rozhoduje?“

Dívala se přísně a Honor se prohnuly koutky úst při vzpo­mínce na jiné přednášky, které tak dávno slýchala v jejich ložnici.