3. krátká vítězná válka

„Panebože.“ Admirál Parks zavrtěl hlavou a stále hleděl na zprávu na obrazovce. „Kdybych to neviděl, neuvěřím tomu. Jak tohle, sakra, dokázali liďáci provést, Vincente?“
„Nevím, pane.“ Capra se zvedl a začal neklidně přecházet po brífingové místnosti. „Samozřejmě si dokážu vymyslet dost různých způsobů, jak dopravit plošiny na místo; nedokážu si jen představit, jak získali maskovací systémy, aby je před námi ukryli.“
„Řekl bych, že komandér Tribeca je nejspíš na správné sto¬pe, admirále,“ ozval se Zero O’Malley. Zpravodajský důstojník odstránkoval na příslušnou pasáž Tribecova hlášení a poklepal na ni elektronickým perem. „Nemůžeme sice mít jistotu, dokud nám sem tu retranslačku nepřiveze a my ji nerozebereme na kousky, ale jeho předběžný popis rozhodné nasvědčuje spojení více technologií a Bůh ví, že objem obchodu mezi Havenem a Solárním svazem je docela slušný.“
„Jenže Svaz uvalil embargo na vývoz vojenských techno¬logií pro nás oba,“ namítl Parks a O’Malley přikývl. Vyhlášení tohoto embarga bylo jedním z účinnějších diplomatických tahů Hvězdného království, protože rozhodné zvýhodňovalo obecně vyspělejší technickou základnu Mantichory před havenskou. Bylo také značně obtížné ho dosáhnout a jen skutečnost, že Mantichora kontrolovala provoz Svazu přes vyústění Man¬tichorské křižovatky červí díry u Sigmy Draconis, poskytla ministerstvu zahraničí potřebné páky k jeho prosazení.
„Souhlasím, pane, jenže netvrdím, že to byl schválený pro¬dej technologií. Svaz je organizován na velmi volné konsenzuální bázi a některým z jeho planet se nelíbilo, jak tvrdě jsme to embargo vymáhali. Je možné, že některá z nich, nebo třeba jen ziskuchtivý výrobce případně podplacený důstojník svazo¬vého námořnictva, byla ochotna je porušit.“
„Zero může mít pravdu, pane,“ vmísil se do řeči kapitán Hurston, „ale myslím, že teď není ani tak důležité, jak to pro¬vedli, jako spíš skutečnost, že to provedli.“ Operační důstojník si prohrábl rukou vlasy a jeho hlas zněl ustaraně. „A samo¬zřejmě je tu otázka, kde ještě to provedli. Yorik není zdaleka tak kriticky významný jako jiné soustavy Aliance, což zname¬ná, že by neměl mít příliš velkou prioritu. A to dále nasvědčuje tomu, že—“
„Že to udělali podél celé hranice,“ dokončil za něj Parks zachmuřeně a Hurston přikývl.
Admirál se s křeslem zhoupl dozadu, protíral si oči a přitom si přál věřit, že se Hurston mýlí. Jenže nemohl. Jestli liďáci nasadili ty své zatracené senzorové štěnice do Yoriku, udělali to určitě i jinde.
Zaťal zuby a v duchu zaklel. Mantichora usnula na vavřínech své technické převahy a odmítala uvažovat o možnosti, že by liďáci, kteří si toho rozdílu byli také vědomi, mohli podniknout kroky k jeho vyrovnání. A on sám byl stejné zaslepený jako všichni ostatní.
„Tím se všechno mění,“ řekl konečné. „Naše - moje - víra, že admirál Rollins nemůže vědět o našem stažení z Hancocku, už nemá opodstatnění. Což znamená,“ donutil se vyslovit to přiznání vyrovnaným hlasem, „že admirál Sarnow měl celou dobu pravdu.“
Otřásl se, zhluboka se nadechl, pak nechal křeslo dopadnout na zem, spustil ruce a prohlásil:
„Dobrá, lidi. Zvoral jsem to a je na čase pokusit se to napra¬vit. Marku,“ pohlédl na Hurstona, „rozeberte důkladně všechny naše plány rozložení sil. Vyjděte z předpokladu, že liďáci sle¬dují naše rozmístění podél hranic nejméně posledních šest mě¬síců, a najděte veškerá místa v plánu, která s ohledem na tuto jejich schopnost potřebují úpravu. Zebe,“ obrátil se ke zpravo¬dajskému důstojníkovi, „vy si vezmete na starost tu retranslač¬ku, kterou sem veze Tribeca. Úplně ji rozeberte. Zjistěte o ní všechno, co jen dokážete - nejenom jak funguje, ale také všech¬no možné i nemožné o jejích součástkách a o původním vý¬robci toho zatraceného krámu. A postarejte se, aby se Tribeca dozvěděl, že mu za jeho iniciativu hodlám vyslovit pochvalu.“
Zpravodajský důstojník přikývl a Parks se obrátil ke kapi¬tánu Beasleyové.
„Thereso, svolejte videokonferenci na—“ pohlédl na chro¬nometr, „—devět nula nula. Chci tam mít všechny velitele eskader, jejich štáby a kapitány vlajkových lodí. Potom pošlete kurýrní čluny do Hancocku, Zanzibaru a na admiralitu. Všech¬ny informujte o našich nálezech a předejte pokyn admirálu Kostmeyerové, aby ihned odlétla ze Zanzibaru a setkala se s ná¬mi v Hancocku. Postarejte se také, aby kopii naší depeše pro ni obdržel pro informaci i admirál Sarnow.“
„Ano, pane.“
„Vincente,“ obrátil se Parks opět k náčelníkovi štábu, „vy se pustíte s Markem do práce na přepracování plánů, ale nejdří¬ve mi dodáte návrh nového zdejšího odřadu. Předpokládejte, že tu necháme flotilu torpédoborců a eskadru lehkých křižníků, aby hlídkovaly v soustavě... a našly zbytek těch zatracených senzorových plošin. Jestli nás liďáci celou dobu sledovali, je v současné době naší absolutní prioritou znovu soustředit síly. Takže vydejte přípravné rozkazy, abychom mohli vyrazit na cestu hned, jak skončí moje porada s veliteli eskader.“
„Ano, pane.“
„Dobrá.“ Parks položil ruce na stůl a napřímil se. „Tak se do toho dáme. A modleme se, aby ještě nebylo pozdě.“

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ
Honor zavřela na obrazovce soubor se zprávou, zhoupla se v křesle a se smíšeným pocitem úlevy a obav usrkla kakaa. Včerejší neočekávaný přílet lehkého křižníku Anubis s de¬pešemi od admirála Danislava dodal admirálu Sarnowovi (a kapitánovi jeho vlajkové lodi) nejnovější informace, jež byly admiralitě dostupné, a ty informace byly doslova děsivé. V je¬jich světle už nebylo pochyb, že LRH má v plánu zahájit útok plnou silou... a brzy.
Honor s těmito závěry souhlasila a dělaly jí dokonce větší starosti než Parksův odlet. Alespoň že Danislav potvrdil, že jeho eskadra dreadnoughtů, posílená divizí, kterou admiralita někde vyškrábala, dorazí nejpozději za dvaasedmdesát hodin. Bohužel však Danislav měl pověst taktika sice odhodlaného, ale bez fantazie... a měl vyšší hodnost než Sarnow.
Při té myšlence se ušklíbla. I se svými deseti dreadnoughty bude Danislav příliš slabý, než aby soustavu udržel proti vážnějšímu útoku. Bude potřebovat veškerou fantazii, kterou dokáže sebrat, a ona doufala, že bude mít dost rozumu na to, aby rozeznal Sarnowovy schopnosti a spolehl se na ně.
Na rozdíl od Parkse.
Znovu se ušklíbla a převalovala si na jazyku další hlt kakaa. Nimitz vydal tichý zvuk a ona se jen usmála, když zívl, střihl ušima a protáhl se na svém hradu s ocasem svinutým ve zvlášt¬ním pohrdavém gestu vyjadřujícím jeho názor na Parkse.
„Přesně to si myslím,“ řekla a zahihňala se. I když uzná¬vala Nimitzovu inteligenci, přece jen si nedělala žádné iluze o jeho schopnosti posoudit admirálovu způsobilost k velení. Samozřejmě kromě případů, kdy se jeho úsudek shodoval s je¬jím.
Usmála se sama pro sebe, pak se začala s křeslem pomalu otáčet ze strany na stranu. Její úsměv zase vybledl. Posledních několik dní od chvíle, kdy se Pavel Young zařadil mezi důstoj¬níky operačního svazu, se pro ni neslo ve znamení napětí. Do značné míry se dokázala vyhnout přímému kontaktu s ním, avšak i pouhé vědomí, že je nablízku, zastíralo její náladu čer¬nou oponou, kterou dokonce i Paul a Miky dokázali rozhrnout jen částečně. Alespoň se s ním nemusela stýkat mimo formální porady. Trochu provinile si uvědomila, že Sarnow Youngovi poskytuje nezbytné uvedení do místní situace prostřednictvím svého štábu, nikoliv jejího. Většinu brífingů tohoto druhu po¬řádala Ernie Corellová, a třebaže náčelnice štábu volila slova velmi pečlivě, tón jejího hlasu vypovídal při každé zmínce o Youngovi o jejím názoru na něj víc než objemné svazky.
Honor se zamračila, poškrábala se na nose a přemítala (zda¬leka ne poprvé), jak mohl někdo jako Young tak dlouho vy¬držet v královských službách. Viděla, že stejně jako Corellová o něm smýšlí příliš mnoho důstojníků - i mužů - než aby dokázala přesvědčit sama sebe, že její vlastní názor na něj je ojedinělý.
Vzdychla a zhoupla se v křesle. Vzhledem k potížím, které s ním měla, prozkoumala jeho zázemí důkladněji, než byla ochotna přiznat, a to, co objevila, ji odpuzovalo. Odjakživa věděla, že jistá část aristokracie (a zdaleka ne všichni patřili ke konzervativcům) je přesvědčena, že pro ně zákony neplatí, že oni jsou povzneseni nad omezení, kterými se musejí řídit pouzí smrtelníci - a Youngova rodina i mezi nimi nechvalně vynikala. Podle všech zpráv byl Pavlův otec, současný hrabě z North Hollow, stejné zkažený jako Pavel sám... a záznamy nasvědčovaly tomu, že jeho dědeček byl patrně ještě horší! Už celé tři generace jednoho rodu kráčely svou sebestřednou cestou, jako by chtěly na vlastním příkladu předvést, jak hlu¬boko může ,šlechta‘ klesnout, a nějak jim to procházelo.
Bohatství, urozenost a politický vliv, pomyslela si znechu¬ceně. Moc, kterou pokládali za tak samozřejmou, že v jejich životech neměla místo odpovědnost, která s ní kráčí ruku v ru¬ce. Moc, kterou zneužívali s tak ledabylou bezstarostností, že se jí z toho dělalo zle. Skutečnost, že takové chování odpu¬zovalo většinu jejich společenské vrstvy, před nimi neuchránila méně vlivné osoby a Honor to občas přimělo k zamyšlení nad celou společností. I v největších depresích však tvrdohlavá část její osobnosti trvala na tom, že oni tak ošklivě vyčnívají proto, že jsou to výjimky, nikoliv pravidlo.
Pokrčila rameny a v duchu se napomenula. Proč Young jednal tak, jak jednal, a jak to, že mu to prošlo, nebylo tak důležité jako následky této skutečnosti a jedna věc jí byla jasná. Paul měl pravdu; Young se jí bojí. Nyní, když věděla, co má hledat, mu to viděla na očích při oněch řídkých příležitostech, když se jí ocitl na dosah, a trochu se styděla za to, že ji tento objev těší. Ani fakt, že Young i Houseman očividně dělali, co mohli, aby v komodoru Van Slykeovi vzbudili nepřátelství vůči ní, nemohl její pochmurné potěšení pokazit - přestože by se jim to mohlo podařit, pokud bude Van Slyke ochoten jim na¬slouchat.
Znovu se chabě usmála a obrátila se k terminálu, protože myšlenka na komodora obrátila její pozornost k důležitým záležitostem. Vyvolala si schéma soustavy a současného roz¬místění operační skupiny, a když si je prohlížela, přistihla se, že si pro sebe zvolna souhlasně přikyvuje.
Admirál Sarnow za poslední zhruba týden přehodnotil rozmístění sil, a tak operační skupina už nebyla nahloučena v těsné blízkosti základny. Tam ponechal jen minonosky, pro¬tože pro ně vymyslel plán nasazení, který byl vytříbenější a bezpečnější než ten, který napadl Honor, zatímco bitevní a těžké křižníky přesunul na opačnou stranu stálice, než ležela základna, aby pokryl nejpravděpodobnější přístupové vektory od Seafordu devět.
Honor si uvědomovala, že se v tom skrývá prvek rizika. Pokud na ně ti mizerové vpadnou z opačného směru, mohou se Mantichořané ocitnout ve špatném postavení na to, aby hroz¬bě čelili, nicméně byli dost blízko, aby měli čas nepříteli pře¬hradit cestu nedaleko základny. Znamenalo by to prakticky nejméně příhodné přiblížení, protože vlečení gondol by snížilo jejich nejvyšší akceleraci na necelých 359 g a ke střetu by došlo v nebezpečně krátké vzdálenosti, nicméně předstih, který jim skýtala schopnost senzorů předávat informace nadsvětelnou rychlostí, to umožňoval. Na druhou stranu bylo nepravdě¬podobné, že by se admirál Rollins příliš snažil je přechytračit. Pokud by věřil, že má dost sil na dobytí soustavy, nesázel by na lstivost; pokud by pochyboval, že to dokáže, měl všechny důvody pro opatrnost a konzervativní přístup při jakémkoliv útoku.
Honor znovu přikývla a potom vzhlédla, když se ozval sig¬nál u dveří. Pohlédla na chronometr a pozvedla obočí - to už je tak pozdě? pomyslela si a stiskla tlačítko.
„Ano?“ řekla.
„Výkonný důstojník, madam,“ ohlásila hlídka námořní pě¬choty.
„Děkuji, desátníku. Pojďte dál, výkonný.“
Průchod se otevřel a na Honor se povzbudivé zazubila Miky Henkeová.
„Připravena na týdenní hlášení, madam?“ Henkeová vytáhla zpod paže záznamník a Honor zaúpěla.
„Jako vždycky.“ Vzdychla a ukázala na křeslo na protější straně stolu. „Posaď se a podíváme se, jak rychle se jimi dokᬞeme prokousat tentokrát.“

3. krátká vítězná válka

„Komunikační laser? Od koho?“
„To je právě to, skippere.“ Prsty taktického důstojníka přesměrovávaly taktické senzory, zatímco mluvila. „Nic nevidím. Jestli je to komunikační laser, má strašně malý výkon a chytám jen občasný únik.“
„Je přerušovaný?“ Tribecovo obočí se naježilo a taktický důstojník přikývla.
„Už to mám také, pane,“ oznámil spojovací důstojník. „Nula osm osm.“ Zamračil se a pečlivě nastavil reostat. „Je to jedno¬značně komunikační laser. Chytáme jen jeho okraj. Kdybych měl hádat, řekl bych, že má nějakou mouchu ve směrovacím systému. Ne velkou - paprsek sebou jen maličko poškubává - ale stačí to, aby opakovaně lízl nás. Je také kódovaný... a ten kód nepoznávám.“
„Cože?“ Tribeca se zvedl z křesla a rychle se přesunul k tak¬tickému úseku. „Vy tam nic nevidíte, Becky?“
„Ne, pane. Ať už je to, co chce, pracuje to v tichém chodu a na pasivní senzory to je daleko. Mám přejít na aktivní?“
„Počkejte.“ Tribeca se zuřivě podrbal v obočí a na cvičení úplně zapomněl. Šíp se nacházel více než deset světelných mi¬nut od nejbližšího vyššího důstojníka. Když se bude snažit pře¬sunout odpovědnost výš, dá tomu, kdo je na druhém konci toho laseru, nejméně dvacet minut na to, aby odplul z dosahu aktivních senzorů, než se dočká nějakých rozkazů, a neměl po¬nětí, jaký ten bubák může mít vektor. Ale věděl, že to není Mantichořan - jinak by Hal dokázal identifikovat jeho kód.
Klesl zpátky do velitelského křesla a stiskl tlačítko.
„Strojovna, poručík Riceman,“ ozvalo se.
„Rici, tady je kapitán. Chystáme se na bojová stanoviště.“ Zaslechl, jak se někdo za ním na můstku ostře nadechl, ale nevšímal si toho. „Zapomeňte na cvičení. Za jak dlouho do¬kážete vztyčit klín naostro?“
„Osmdesát sekund a máte pod kotlem zatopeno, skippere,“ řekl Riceman nevzrušeně a Tribeca přikývl.
„Takže se připravte,“ řekl a pohlédl zpátky na taktického důstojníka. „Chci, abyste na můj povel svolala posádku na bo¬jová stanoviště, Becky, ale řízení palby a senzory nechtě zatím jen v pohotovosti. Ať už je to, co chce, je to na dosah komuni¬kačního laseru. Může to tedy být i v dostřelu energetických zbraní, takže nechci žádné aktivní emise, dokud nenaběhnou štíty a klín. Rozumíte?“
„Ano, pane. A co Útok, pane? Bez klínu bude snadný cíl, jestli po něm někdo vystřelí.“
„To ano, jenže kdyby ten někdo věděl, že jsme tady, přede¬vším by vůbec nevysílal, takže si myslím, že ani oni nás nemají na pasivních. Jestli se nepletu, bude mít plné ruce práce s na¬šimi mohutnými a hlučnými emisemi a nevšimne si Útoku dříve, než si tam spočítají, že se něco děje a vztyčí klín. Ale pro všechny případy, Hale,“ ohlédl se po spojovacím důstoj¬níkovi, „jakmile vztyčíme klín, navaž s ním laserové spojení a vyhlaš jim bojovou pohotovost.“
„Rozkaz, pane.“
„Dobrá, Becky. Na bojová stanoviště!“

„Kontakt!“ vykřikl taktický důstojník Alexandra, který zuřivě bušil do kláves na svém pultu. „Mám gravitorový klín, směr jedna tři šest na nula devět dva!“ „Manťácký torpédoborec osm¬náct milionů kiláků daleko, kapitáne!“
„Do hajzlu!“ Komandér Trentová uhodila pěstí do boční opěrky velitelského křesla. „Na bojová stanoviště, ale nepře¬cházet na aktivní režim! Potvrďte!“
„Nepřecházet na aktivní režim, rozkaz,“ potvrdil příjem roz¬kazu taktický důstojník současné s tím, jak se palec Jásira Ravena zabodl do tlačítka poplachového nástupu na bojová stanoviště. Zůstat v pasivním režimu znamenalo, že křižník nemůže vztyčit gravitorový klín a štíty, ale bylo alespoň vzdá¬leně možné, že ještě nebyli odhaleni, a—
„Radarový impulz!“ štěkl taktický do vytí poplachu. „Našli nás, madam!“ Odmlčel se a vzápětí vykřikl znovu: „Zjištěn druhý pohonný zdroj! Dva torpédoborce osmnáct milionů kilá¬ků daleko!“
Trentová spolkla další zaklení. V téhle vzdálenosti a směru mohli manťáci mít jen jediný důvod, proč tak náhle spustili pohon. Zatracená smůla! Proč, sakra, museli číhat zrovna tam, kde je zasáhl její komunikační paprsek?!
„Změna vektoru,“ oznámil taktický stísněným hlasem. „Pře¬cházejí na střetný kurz, madam. Zrychlení pět dva nula g.“
„Vztyčit klín.“ Trentová se obrátila na svého astrogátora. „Vypočtěte přechod, Jackie, a ihned po průchodu stěnou hyperpásma proveďte náhodnou změnu vektoru. Chci odsud vypad¬nout, hned jak naskočí generátory.“
„Rozkaz, madam. Zadávám údaje.“
„Gravitory na jmenovité úrovni, kapitáne!“
„Kormidelníku, otočte nás od nich. Přejděte na hladinu jedna dva pět a skloňte loď na levobok.“
„Rozkaz, madam. Přecházím na hladinu jedna dva pět a klo¬ním na levobok.“
Trentová se obrátila zpátky ke svému displeji a zahleděla se na zářivé tečky mantichorských torpédoborců. Sotva světel¬ná minuta; měla je přímo před nosem. Byly sice příliš daleko, než aby ji mohly napadnout - i za předpokladu, že dokázali třídu její lodě dostatečně jistě identifikovat jako nepřátelskou - ale k tomu nejhoršímu už stejně došlo.
Přiměla se opřít, sevřela ústa a zabubnovala prsty do opě¬rek. Tohle si ošklivě vypije, a ať už to skončí jakkoliv, všechny průsery v galaxii se jí brzy sesypou přímo na hlavu.

„Přešel na aktivní režim,“ ohlásila Tribekovi taktický důstojník, hlas téměř omámený silnými emocemi. „Vypadá to na lehký křižník třídy Dobyvatel, pane. Zatáčí směrem od nás.“
„Nějaká šance jej napadnout?“ V Tribekově hlasu se ozý¬vala spíš naděje než očekávání a žena zavrtěla hlavou.
„Je mi líto, pane, neužijeme si. Je daleko za dostřelem říze¬ných střel a obrací se na bok, aby nám nastavil spodní pás.“ „Sakra,“ zamumlal komandér. Sledoval svůj displej a ne¬všímal si zmatených otázek, které na něj z komunikátoru chrlil kapitán Útoku, zatímco liďácká loď se mu stále vzdalovala. Nabírala také rychlost a takhle daleko...
Gravitorový zdroj zmizel v zajiskření hyperprostorové sto¬py a Tribeca nespokojeně zamručel. Tak to by bylo k jeho stí¬hání.
„Zrušit akceleraci, kormidelníku.“ Zasunul se hlouběji do čalouněného křesla a mozek mu pracoval o závod. „Hale, po¬šlete zprávu o kontaktu kapitánu Edwardsovi se všemi údaji od Becky. Kopii pošlete admirálu Parksovi.“ „Rozkaz, pane.“
Výtah na můstku se se zasyčením otevřel, aby dovnitř vpus¬til výkonného důstojníka ve skafandru. Ten se na můstku vy¬jímal nepatřičně, protože službu konající hlídka neměla čas se převléci, a Tribeca se kysele ušklíbl, když si všiml, že výkonný má přes ruku přehozený jeho skafandr.
„Díky, Frede, ale myslím, že už je po všem.“ „Po čem všem?“ dožadoval se výkonný rozhořčeně vy¬světlení. „Doufám, skippere, že si uvědomujete, že jsme právě pokazili celé cvičení!“
„Já vím, já vím.“ Tribeca vstal a přešel znovu k taktickému úseku, aby se podíval na záznam celého toho bizarního inci¬dentu. „Co si o tom myslíte, Becky?“
„Nu,“ taktický důstojník se opřela a poškrábala se na nose, „jediná věc, kterou vám mohu říct jistě, pane, je, že byl příliš daleko, než aby mohl na palubních senzorech zachytit něco z vnitřní části soustavy. Když k tomu připojíte skutečnost, že s něčím komunikoval laserem...“ Pokrčila rameny.
„Jak by ale, sakra, mohli mít...“ Tribeca zavrtěl hlavou. Ne¬dokázal uvěřit, že by liďáci měli nějaký typ maskovaných sys¬témů, které by senzory RMN nedokázaly odhalit. Jenže jak Becky říkala, ten křižník s něčím komunikoval. A protože jeho senzory stále nic neukazovaly, hmatatelné důkazy říkaly, že mají mnohem lepší technologii maskování, než rozvědka vůbec tušila.
„Kormidelníku,“ řekl s pohledem stále upřeným na taktický displej, „zaveďte nás zpátky tam, kde jsme byli, když jsme zachytili první signál, a potom přejděte na nula osm osm. Leťte pomalu, abychom něco nepřehlédli.“
„Rozkaz pane. Zpáteční kurz.“
„Dobře.“ Zlehka položil ruku taktickému důstojníkovi na rameno. „Jestli tam opravdu něco je, půjde to sakra těžko za¬chytit, Becky. Nezkoušejte dělat žádné předpoklady o schop¬nostech liďáckých systémů. Myslete si, že to je někdo z našich, kdo nechce, abychom ho našli, a potom ho najděte.“
„Rozkaz, skippere. Jestli tam něco je, najdu to,“ slíbila a on jí stiskl rameno.
„Skippere, mohl byste mi, prosím vás, prozradit, co se to děje?“ žadonil jeho výkonný a Tribeca se navzdory svému na¬pětí zašklebil, když kapitán Útoku, dosud reptající přes inter¬kom, položil jako ozvěnou tutéž otázku. Potom zvážněl.
„Pojďte do brífingové místnosti, Frede.“ Vzdychl. „Mohu to docela dobře vysvětlit vám a komandéru Fargovi najednou.“

3. krátká vítězná válka

„Komunikační laser? Od koho?“
„To je právě to, skippere.“ Prsty taktického důstojníka přesměrovávaly taktické senzory, zatímco mluvila. „Nic nevidím. Jestli je to komunikační laser, má strašně malý výkon a chytám jen občasný únik.“
„Je přerušovaný?“ Tribecovo obočí se naježilo a taktický důstojník přikývla.
„Už to mám také, pane,“ oznámil spojovací důstojník. „Nula osm osm.“ Zamračil se a pečlivě nastavil reostat. „Je to jedno¬značně komunikační laser. Chytáme jen jeho okraj. Kdybych měl hádat, řekl bych, že má nějakou mouchu ve směrovacím systému. Ne velkou - paprsek sebou jen maličko poškubává - ale stačí to, aby opakovaně lízl nás. Je také kódovaný... a ten kód nepoznávám.“
„Cože?“ Tribeca se zvedl z křesla a rychle se přesunul k tak¬tickému úseku. „Vy tam nic nevidíte, Becky?“
„Ne, pane. Ať už je to, co chce, pracuje to v tichém chodu a na pasivní senzory to je daleko. Mám přejít na aktivní?“
„Počkejte.“ Tribeca se zuřivě podrbal v obočí a na cvičení úplně zapomněl. Šíp se nacházel více než deset světelných mi¬nut od nejbližšího vyššího důstojníka. Když se bude snažit pře¬sunout odpovědnost výš, dá tomu, kdo je na druhém konci toho laseru, nejméně dvacet minut na to, aby odplul z dosahu aktivních senzorů, než se dočká nějakých rozkazů, a neměl po¬nětí, jaký ten bubák může mít vektor. Ale věděl, že to není Mantichořan - jinak by Hal dokázal identifikovat jeho kód.
Klesl zpátky do velitelského křesla a stiskl tlačítko.
„Strojovna, poručík Riceman,“ ozvalo se.
„Rici, tady je kapitán. Chystáme se na bojová stanoviště.“ Zaslechl, jak se někdo za ním na můstku ostře nadechl, ale nevšímal si toho. „Zapomeňte na cvičení. Za jak dlouho do¬kážete vztyčit klín naostro?“
„Osmdesát sekund a máte pod kotlem zatopeno, skippere,“ řekl Riceman nevzrušeně a Tribeca přikývl.
„Takže se připravte,“ řekl a pohlédl zpátky na taktického důstojníka. „Chci, abyste na můj povel svolala posádku na bo¬jová stanoviště, Becky, ale řízení palby a senzory nechtě zatím jen v pohotovosti. Ať už je to, co chce, je to na dosah komuni¬kačního laseru. Může to tedy být i v dostřelu energetických zbraní, takže nechci žádné aktivní emise, dokud nenaběhnou štíty a klín. Rozumíte?“
„Ano, pane. A co Útok, pane? Bez klínu bude snadný cíl, jestli po něm někdo vystřelí.“
„To ano, jenže kdyby ten někdo věděl, že jsme tady, přede¬vším by vůbec nevysílal, takže si myslím, že ani oni nás nemají na pasivních. Jestli se nepletu, bude mít plné ruce práce s na¬šimi mohutnými a hlučnými emisemi a nevšimne si Útoku dříve, než si tam spočítají, že se něco děje a vztyčí klín. Ale pro všechny případy, Hale,“ ohlédl se po spojovacím důstoj¬níkovi, „jakmile vztyčíme klín, navaž s ním laserové spojení a vyhlaš jim bojovou pohotovost.“
„Rozkaz, pane.“
„Dobrá, Becky. Na bojová stanoviště!“

„Kontakt!“ vykřikl taktický důstojník Alexandra, který zuřivě bušil do kláves na svém pultu. „Mám gravitorový klín, směr jedna tři šest na nula devět dva!“ „Manťácký torpédoborec osm¬náct milionů kiláků daleko, kapitáne!“
„Do hajzlu!“ Komandér Trentová uhodila pěstí do boční opěrky velitelského křesla. „Na bojová stanoviště, ale nepře¬cházet na aktivní režim! Potvrďte!“
„Nepřecházet na aktivní režim, rozkaz,“ potvrdil příjem roz¬kazu taktický důstojník současné s tím, jak se palec Jásira Ravena zabodl do tlačítka poplachového nástupu na bojová stanoviště. Zůstat v pasivním režimu znamenalo, že křižník nemůže vztyčit gravitorový klín a štíty, ale bylo alespoň vzdá¬leně možné, že ještě nebyli odhaleni, a—
„Radarový impulz!“ štěkl taktický do vytí poplachu. „Našli nás, madam!“ Odmlčel se a vzápětí vykřikl znovu: „Zjištěn druhý pohonný zdroj! Dva torpédoborce osmnáct milionů kilá¬ků daleko!“
Trentová spolkla další zaklení. V téhle vzdálenosti a směru mohli manťáci mít jen jediný důvod, proč tak náhle spustili pohon. Zatracená smůla! Proč, sakra, museli číhat zrovna tam, kde je zasáhl její komunikační paprsek?!
„Změna vektoru,“ oznámil taktický stísněným hlasem. „Pře¬cházejí na střetný kurz, madam. Zrychlení pět dva nula g.“
„Vztyčit klín.“ Trentová se obrátila na svého astrogátora. „Vypočtěte přechod, Jackie, a ihned po průchodu stěnou hyperpásma proveďte náhodnou změnu vektoru. Chci odsud vypad¬nout, hned jak naskočí generátory.“
„Rozkaz, madam. Zadávám údaje.“
„Gravitory na jmenovité úrovni, kapitáne!“
„Kormidelníku, otočte nás od nich. Přejděte na hladinu jedna dva pět a skloňte loď na levobok.“
„Rozkaz, madam. Přecházím na hladinu jedna dva pět a klo¬ním na levobok.“
Trentová se obrátila zpátky ke svému displeji a zahleděla se na zářivé tečky mantichorských torpédoborců. Sotva světel¬ná minuta; měla je přímo před nosem. Byly sice příliš daleko, než aby ji mohly napadnout - i za předpokladu, že dokázali třídu její lodě dostatečně jistě identifikovat jako nepřátelskou - ale k tomu nejhoršímu už stejně došlo.
Přiměla se opřít, sevřela ústa a zabubnovala prsty do opě¬rek. Tohle si ošklivě vypije, a ať už to skončí jakkoliv, všechny průsery v galaxii se jí brzy sesypou přímo na hlavu.

„Přešel na aktivní režim,“ ohlásila Tribekovi taktický důstojník, hlas téměř omámený silnými emocemi. „Vypadá to na lehký křižník třídy Dobyvatel, pane. Zatáčí směrem od nás.“
„Nějaká šance jej napadnout?“ V Tribekově hlasu se ozý¬vala spíš naděje než očekávání a žena zavrtěla hlavou.
„Je mi líto, pane, neužijeme si. Je daleko za dostřelem říze¬ných střel a obrací se na bok, aby nám nastavil spodní pás.“ „Sakra,“ zamumlal komandér. Sledoval svůj displej a ne¬všímal si zmatených otázek, které na něj z komunikátoru chrlil kapitán Útoku, zatímco liďácká loď se mu stále vzdalovala. Nabírala také rychlost a takhle daleko...
Gravitorový zdroj zmizel v zajiskření hyperprostorové sto¬py a Tribeca nespokojeně zamručel. Tak to by bylo k jeho stí¬hání.
„Zrušit akceleraci, kormidelníku.“ Zasunul se hlouběji do čalouněného křesla a mozek mu pracoval o závod. „Hale, po¬šlete zprávu o kontaktu kapitánu Edwardsovi se všemi údaji od Becky. Kopii pošlete admirálu Parksovi.“ „Rozkaz, pane.“
Výtah na můstku se se zasyčením otevřel, aby dovnitř vpus¬til výkonného důstojníka ve skafandru. Ten se na můstku vy¬jímal nepatřičně, protože službu konající hlídka neměla čas se převléci, a Tribeca se kysele ušklíbl, když si všiml, že výkonný má přes ruku přehozený jeho skafandr.
„Díky, Frede, ale myslím, že už je po všem.“ „Po čem všem?“ dožadoval se výkonný rozhořčeně vy¬světlení. „Doufám, skippere, že si uvědomujete, že jsme právě pokazili celé cvičení!“
„Já vím, já vím.“ Tribeca vstal a přešel znovu k taktickému úseku, aby se podíval na záznam celého toho bizarního inci¬dentu. „Co si o tom myslíte, Becky?“
„Nu,“ taktický důstojník se opřela a poškrábala se na nose, „jediná věc, kterou vám mohu říct jistě, pane, je, že byl příliš daleko, než aby mohl na palubních senzorech zachytit něco z vnitřní části soustavy. Když k tomu připojíte skutečnost, že s něčím komunikoval laserem...“ Pokrčila rameny.
„Jak by ale, sakra, mohli mít...“ Tribeca zavrtěl hlavou. Ne¬dokázal uvěřit, že by liďáci měli nějaký typ maskovaných sys¬témů, které by senzory RMN nedokázaly odhalit. Jenže jak Becky říkala, ten křižník s něčím komunikoval. A protože jeho senzory stále nic neukazovaly, hmatatelné důkazy říkaly, že mají mnohem lepší technologii maskování, než rozvědka vůbec tušila.
„Kormidelníku,“ řekl s pohledem stále upřeným na taktický displej, „zaveďte nás zpátky tam, kde jsme byli, když jsme zachytili první signál, a potom přejděte na nula osm osm. Leťte pomalu, abychom něco nepřehlédli.“
„Rozkaz pane. Zpáteční kurz.“
„Dobře.“ Zlehka položil ruku taktickému důstojníkovi na rameno. „Jestli tam opravdu něco je, půjde to sakra těžko za¬chytit, Becky. Nezkoušejte dělat žádné předpoklady o schop¬nostech liďáckých systémů. Myslete si, že to je někdo z našich, kdo nechce, abychom ho našli, a potom ho najděte.“
„Rozkaz, skippere. Jestli tam něco je, najdu to,“ slíbila a on jí stiskl rameno.
„Skippere, mohl byste mi, prosím vás, prozradit, co se to děje?“ žadonil jeho výkonný a Tribeca se navzdory svému na¬pětí zašklebil, když kapitán Útoku, dosud reptající přes inter¬kom, položil jako ozvěnou tutéž otázku. Potom zvážněl.
„Pojďte do brífingové místnosti, Frede.“ Vzdychl. „Mohu to docela dobře vysvětlit vám a komandéru Fargovi najednou.“

3. krátká vítězná válka

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
„Stále nic.“
Sir Yancey Parks znovu obešel rychlým krokem svůj vlajko¬vý můstek a členové jeho štábu se horlivě věnovali rutinním úkolům, aby se mu náhodou nepřipletli do cesty. Všichni kromě komodora Capry, který admirála pozoroval s pečlivé bezbar¬vým výrazem.
„Nesnáším čekání na to, co udělá ten druhý,“ soptil Parks.
„Nejspíš právě proto to dělají, pane,“ opáčil Capra klidným hlasem. Parks si odfrkl.
„Samozřejmě, že ano! Jenomže ani to, že to vím, mi situaci bohužel nijak neulehčuje.“ Parks přestal rázovat sem a tam a upřel pohled do holosféry. CIC ji přepnulo na astrografický režim, a tak ukazovala řídce rozeseté hvězdy v jeho oblasti velení a poslední údaje o spřátelených i nepřátelských silách. Admirál hněvivě pohodil bradou k světelné tečce Seafordu devět.
„Ten parchant přesné ví, co má v plánu,“ řekl hlasem ztlu¬meným tak, aby ho slyšel jenom komodor Capra. „Ví, kdy se chce dát do pohybu, kdy to hodlá udělat a jak to hodlá provést, a jediné co vím já, je, že ze všech těch věcí nevím ani jednu.“
Znovu zmlkl, hryzal si ret a pálila ho žáha. Začínal zjišťo¬vat, že štábní a polní cvičení, při kterých není v sázce víc než jeho pověst a kariéra, jsou jedna věc, zatímco skutečné operace jsou něco úplně jiného - jde při nich o život, a to nejen váš, ale i vašich posádek a dost možná i vašeho království.
Byl to nepříjemný objev... a přiměl ho pochybovat o vlast¬ních schopnostech.
Vzdychl a silou vůle se donutil uvolnit napjaté svalstvo. Potom se obrátil, aby pohlédl Caprovi přímo do očí.
„Měl Sarnow pravdu?“ zeptal se a komodor nejistě pokrčil rameny.
„Můj názor znáte, pane. Zneklidňuje mě, že Hancock zůstal tak oslabený, ale jestli máme zaujmout ofenzivní nebo defen¬zivní postavení...“ Znovu pokrčil rameny, tentokrát téměř bez¬mocně. „Prostě nevím, pane. Nejspíš i na mne už doléhá to čekání.“
„Ale začínáte si myslet, že měl pravdu, je to tak?“ naléhal Parks. Komodor sklopil oči, potom se zhluboka nadechl a při¬kývl.
Parks sevřel ústa, obrátil se zády ke sféře a založil ruce za zády.
„Kdyby mě někdo potřeboval, Vincente, budu ve své ubi¬kaci,“ řekl tiše a pomalu odešel z můstku.

PNS Alexandr se na další obhlídce družic Argus zvolna sunul po vnějším okraji soustavy Yorik. S ohledem na síly, které zde manťáci normálně udržovali, to měla být běžná rutina, jenomže taktický displej Alexandra teď rudě plál gravitorovými zdroji a kapitán na něj užasle poulila oči.
„Co to, sakra, je, Leo?“ zeptala se komandér Trentová svého taktického důstojníka.
„Nemám nejmenší tušení, madam,“ odpověděl taktický důstojník upřímně. „Vypadá to jako hlídky kolem operačního svazu, ale překvapuje mě, co dělají tady. Něco takového bych spíš čekal u Hancocku.“
„I já,“ opáčila Trentová kysele a ohlédla se po komandér-poručíku Ravenovi. Její výkonný měl právě službu důstojníka hlídky a seděl ve velitelském křesle uprostřed můstku, ale vě¬noval pozornost spíš kapitánovi než displejům.
„Co si o tom myslíte, Jásire?“ zeptala se ho a on jen bez¬radně pokrčil rameny.
„Myslím, že bychom měli raději přerušit sběr dat, madam,“ odpověděl opatrným tónem člověka, který dobře věděl, co tohle rozhodnutí bude znamenat pro jejich kariéry. „Je tu příliš velký provoz a operují velmi energicky. Stačí, aby se jeden z nich vyskytl na špatném místě...“
Zašklebil se a Trentová přikývla. Raven měl pravdu. Jenže přítomnost tolika manťáckých lodí naznačovala, že se v Yoriku děje něco neobvyklého, a proto pro ně byly údaje ze sítě Argus ještě důležitější. A přesně to si budou myslet i u případného vyšetřovacího soudu.
Opřela se jedním ramenem o kryt taktického displeje, za¬vřela oči a přemýšlela. Alexandru hrozí minimální riziko; nacházeli se stále vně hyperlimitu a gravitorový klín mohli vztyčit za necelé dvě minuty. Hypergenerátorům by to trvalo o něco déle - stopa po pohotovostním přechodovém poli byla jednoduše příliš silná, než aby se včas rozptýlila - nicméně Alexandr stále mohl zmizet dříve, než by se cokoliv dostalo tak blízko, aby mu to mohlo ublížit. Ne, riziko hrozilo přede¬vším samotné síti Argus. Kdyby byli odhaleni, manťáci by se jistě divili, proč lehký křižník PN čenichá takhle daleko od centra soustavy. A pokud by je něco přimělo k aktivnímu hledá¬ní, ani maskovací systémy solariánské výroby by nedokázaly plošiny spolehlivě ochránit.
„Budeme v operaci pokračovat,“ řekla konečně. „Beztak nemůžeme vztyčit klín, aniž bychom riskovali odhalení, takže jsme nuceni letět dál. Ale chci, aby lidé u senzorů měli oči na stopkách. Jestli bude v oblasti přenosu třeba jen náznak něčí přítomnosti, sběr dat přerušíme.“

Komandér Tribeca se pohodlně uvelebil ve svém velitelském křesle, a zatímco pozoroval displeje, v duchu se pochechtával a dělal dlouhý nos na kapitána sira Rolanda T. Edwardse.
HMS Šíp a dva další torpédoborce z téže divize dostaly pro toto cvičení roli útočníků a právě v tomto okamžiku Šíp a Útok pilně předstíraly, že jsou jen prázdnými děrami ve ves¬mírném prostoru, zatímco je zbytek flotily hledal. Všechny systémy byly staženy na nezbytné minimum, zatímco pasivní senzory sledovaly zbývajících devět torpédoborců a lehký křižník, který se za nimi valil v roli ,obchodní lodě‘. Za několik hodin se celý ,konvoj‘ dostane na dostřel řízených střel a sen¬zory všech těch torpédoborců byly zaměřené naprosto špatným směrem. Na oficiálním vyhodnocení výsledků se bude pár lidí ošklivě stydět, pomyslel si škodolibě.
Bylo pochopitelné vždycky možné, že se některá z dalších plechovek pro jistotu zaměří i na druhou stranu a podívá se směrem k němu, ale i tak bylo nepravděpodobné, že ho zpozo¬rují. Kdyby ho zpozorovali, musel by se dát na útěk s maxi¬málním zrychlením a doufat ve štěstí, ale to byl scénář až pro ten nejhorší případ a nevypadalo to, že by na něj došlo. Kapitán Edwards očividně usoudil, že se Tribeca se nachází po jeho vnější straně, a on mu v tom malinko pomohl. Někde tam vzadu se nacházela Léčka, třetí torpédoborec Tribekovy divize, která záměrně nechávala uniknout pečlivě zvolené úryvky falešné komunikace divize, takže byl Edwards určitě přesvědčen, že zaměřil polohu celé divize.
Tribeca se při tom pomyšlení potichu ušklíbl. Edwards je nadutý pitomec. Ani ho nenapadne, že by ho někdo mohl přechytračit, a—
„Promiňte, skippere, ale právě jsem zachytila něco zvlášt¬ního. Jako... Už je to tu zase.“
„Cože?“ Tribeca otočil křeslo ke svému taktickému důstoj¬níkovi a svraštil obočí. „Co je tam, Becky?“
„Nevím, pane. Je to jako...“ Nechala hlas vyznít do neurčita, zavrtěla hlavou a podívala se na spojovacího důstojníka. „Hale, zaměř nula osm nula na jedna dva nula. Myslím, že je to ko¬munikační laser.“
„Pracuji na tom,“ odpověděl spojovací důstojník a Tribeca se zamračil ještě víc.

3. krátká vítězná válka

„Uděláme to,“ řekl Rollins prostě. Holcombe přikývl na souhlas a Čchin si viditelné oddechla, že o tom nemusí rozho¬dovat ona.
„Počkáme, co uslyšíme od ostatních sítí, pane?“ zeptal se Holcombe. Čchin neřekla nic, ale okamžité, instinktivně za¬vrtěla hlavou a Rollins v tom s ní byl zajedno.
„Ne.“ Zvedl se z křesla. „Čekáním bychom ztratili dalších šest nebo sedm dní, a jestli se do toho máme pustit, nemáme času nazbyt.“
„Ano, pane.“
Admirál chviličku přecházel sem a tam a usilovně přemýš¬lel, a potom přikývl.
„Chci, aby operační svaz byl připraven vyrazit za čtyřiadva¬cet hodin, Ede. Pošlete kurýra do Barnettu, aby zpravil admirála Parnella o našich záměrech. Měl by se tam dostat dříve, než odtamtud odletí Coastworth, takže tomu dejte pokyn, aby se s námi setkal v Hancocku. Zkonsolidujeme síly a společně vyrazíme proti Zanzibaru. Potom můžeme pokračovat dobytím Yoriku nebo Alizonu. Tou dobou už nejspíš také nasbíráme dost výzvědných informací, abychom věděli, kam Parks letěl a jak rozmístil síly.“
„Ano, pane.“
„Admirále Čchin, vaši eskadru pověřím, aby před vstupem hlavních sil do Hancocku provedla průzkum bojem.“ Čchin přikývla, nikoliv však bez překvapení: její dreadnoughty ne¬byly tak silné jako ostatní bojové eskadry.
„Nepřišel jsem o rozum, admirále,“ opáčil Rollins suše. „Va¬še lodě jsou lehčí, ale na to, aby se vypořádaly s bitevními křižníky, bohatě stačí. Když už nemůžeme dostat nic většího, chci jich alespoň vyřídit co nejvíc, než uprchnou. A pokud tam na nás čeká něco ošklivého, dokážete nabrat vyšší zrych¬lení než superdreadnoughty.“
Stručně řečeno se z případné šlamastyky dostanou rychleji než ostatní jeho lodě, pomyslel si, a když Čchin přikyvovala, spatřil v jejích očích pochopení.
„A bitevní křižníky admirála Westa, pane?“ otázala se.
„Přidělíme vám je, ale nenechávejte je letět příliš daleko před sebou. Jeho eskadra nemá plný stav, takže by neměla sama začínat boj - nechci, aby se zapletl s mantichorskou převahou tři ku dvěma, zatímco vy budete příliš daleko, abyste mu mohla pomoci.“
„Rozumím, pane.“
„Dobrá.“ Rollins si vrazil ruce zpátky do kapes. Pohupoval se na patách, díval se do holosféry a ve tváři měl tvrdý výraz.
„No nic,“ řekl nakonec, „pustíme se do toho. Musíme ještě vyřešit spoustu detailů, než vyrazíme.“
Všichni tři důstojníci se obrátili k odchodu a nechali za sebou zapnutý holotank, v jehož hlubinách tiše zářil prázdný a klidný obraz soustavy Hancock.